Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 520/02

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne senátem složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti A. I., zastoupeného JUDr. K. V., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2002, sp. zn. ,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti v záhlaví uvedeném rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým byl stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodů § 67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Městský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel je mimo jiné stíhán i pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, je tedy ohrožen uložením vysokého trestu odnětí svobody a že u něj nadále trvají důvody vazby útěkové.

Proti výše citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal stěžovatel stížnost k Vrchnímu soudu v Praze. Ten z podnětu této stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, a řízení, napadenému usnesení předcházející a zjistil, že stížnost není důvodná. Jak dále uvedl, stěžovatel je ohrožen uložením vysokého trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby § 250 odst. 4 trest. zákona - pět až dvanáct let. Je dále stíhán s dalším obviněným pro podvodné získání a prodej do Ruska dalších více než 30 vozidel, z čehož se dá usuzovat, že stěžovatel má na území Ruska síť odběratelů a tedy i ekonomické zázemí. Důvodem jeho vazby není tedy pouhá skutečnost, že je ruské národnosti, ale naprosto reálná možnost odjezdu z České republiky do Ruska a tím zmaření účelu trestního řízení.

Obě citovaná usnesení napadl stěžovatel včas podanou ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu tím, že nerespektovaly ustanovení , odst. 5 d (dále jen " "). Dále uvádí, že obecné soudy nevytvořily spolehlivý a zákonný podklad pro své rozhodování tím, že nedbaly ustanovení y ČR, y a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (zákon č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V postupu orgánů činných v trestním řízení vidí porušení ustanovení § 71 odst. 8, odst. 9 trestního řádu, když dle svého názoru měl být propuštěn na svobodu ke dni účinnosti novely trestního řádu provedené , tedy k 1. 1. 2002, jelikož se jeho vazba započítává ode dne 18. 7. 2000. Obžaloba byla podána k Městskému soudu v Praze dne 17. 12. 2001, což tedy znamená, že vazba v přípravném řízení trvala téměř 17 měsíců. S poukazem na nové znění § 71 odst. 8, odst. 9 trestního řádu pak usuzuje, že byla překročena délka vazby určená právě pro přípravné řízení. Proto stěžovatel navrhl, aby byla obě napadená rozhodnutí zrušena.

Úkolem Ústavního soudu ČR je ochrana ústavnosti ( y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů.

Vazbu podle ustálené judikatury Ústavního soudu, ve smyslu y, je nutno chápat jako pouze nezbytný zásah do osobní svobody obviněného, jehož cílem je při vymezení ústavně akceptovatelných důvodů vazby znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Ústavní soud se cítí být oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů ve vazebních věcech zpravidla jen tehdy, pokud by byly takovými rozhodnutími porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

V daném případě je relevantní ustanovení y, podle kterého nesmí být nikdo vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí pod zorným úhlem tohoto ustanovení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Dle § 67 písm. a) trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, existují-li konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že pachatel uprchne nebo se bude skrývat. V případě útěkové vazby postačí existence kterékoli z okolností zde demonstrativně uvedených. Jak konstatovaly oba obecné soudy, tyto okolnosti zde jsou a nadále trvají a vzhledem k charakteru trestné činnosti, pro niž bylo stěžovateli sděleno obvinění, resp. podána obžaloba, jsou podle názoru Ústavního soudu právě takovými "konkrétními skutečnosti", jež má na mysli § 67 písm. a) trestního řádu.

Lze konstatovat, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" je především úkolem obecných soudů, protože ty vycházejí z důkladné znalosti skutkových skutečností a důkazní situace v dané trestní věci. Charakter těchto "konkrétních skutečností" je ve vztahu k vazebním důvodům a jejich trvání individuální a má svůj podklad jak v osobě obžalovaného, jeho osobních poměrech, tak i ve specifické důkazní situaci či rozsahu trestné činnosti.

Pokud stěžovatel poukazuje na nezákonnost své vazby, kterou vidí v překročení délky vazby určené pro přípravné řízení, je třeba mít tuto námitku za nedůvodnou. Novelou trestního řádu provedenou , došlo mj. k omezení nejvyšší přípustné celkové doby trvání vazby, která je nyní vázána na typovou závažnost činu, a dále k rozdělení této délky na část určenou pro přípravné řízení a část určenou pro hlavní líčení, a to v poměru 1/3 ku 2/3 celkového trvání vazby.

je předpis procesního práva a nemůže působit zpětně. Obecně platí, že v případě, kdy trestní řízení bylo zahájeno za účinnosti dřívějšího trestního řádu a nebylo ukončeno do nabytí účinnosti trestního řádu nového, tak od okamžiku účinnosti nového trestního řádu se v řízení dále pokračuje podle tohoto nového procesního předpisu, tzn. každý procesní úkon trestního řízení musí být prováděn podle procesního předpisu účinného v době, kdy se koná (provádí).

V konkrétním případě byla obžaloba podána dne 17. 12. 2001, přípravné řízení tedy skončilo k tomuto datu, tzn. před účinností novely provedené Za tehdejší úpravy byla doba vazby pro přípravné řízení omezena maximální délkou trvání dvou let (§ 71 odst. 2 trestního řádu, ve znění do 31. 12. 2001). Ústavní soud tedy konstatuje, že nedošlo k pochybení v rámci trestního řízení, a že lhůta pro trvání vazby nebyla překročena. Za současného stavu musí orgány činné v trestním řízení přihlédnout v konkrétním případě k tomu, že celková délka vazby, která nesmí být a dosud ani nebyla překročena, je tři roky.

Ústavní soud se nezabýval namítaným tvrzením stěžovatele, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základního práva garantovaného Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť na projednávaný případ nedopadá stejně tak, jako na něj nedopadá y ČR, jehož obsahem není základní právo jednotlivce, o němž by Ústavní soud rozhodoval v rámci řízení o ústavní stížnosti ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ČR mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků stížnost dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2002

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu