Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 25/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. H., zastoupené Mgr. Z. D., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 5. 1. 2001 se stěžovatelka domáhala s odvoláním na tvrzené porušení y ČR a d zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. . Naposled citovaným rozhodnutím změnil krajský soud rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 13. 10. 1998, sp. zn. , tak, že zamítl návrh stěžovatelky na určení, že smlouva o prodeji bytové jednotky v domě čp. 1101/II v Táboritské ulici v Třeboni, uzavřená mezi MUDr. K. H. (žalovaným v daném sporu) jako kupujícím, a městem Třeboň jako prodávajícím, je neplatná. Stěžovatelka se domnívala, že byla společnou nájemnicí předmětného bytu a smlouva o převodu bytové jednotky měla být uzavřena i s ní, a proto se domáhala vyslovení neplatnosti této smlouvy. Podle odvolacího soudu byl sice rozsudek soudu prvého stupně (který návrhu vyhověl) vydán na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, ale nebyl z něj vyvozen správný závěr právní.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku zamítl. Konstatoval, že z rozhodných skutkových zjištění vyplynulo, že předmětný byt byl přidělen MUDr. K. H. na základě rozhodnutí Městského národního výboru v Třeboni ze dne 7. 7. 1989 jako byt podnikový. Na základě , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " ) přešlo vlastnictví domu včetně tohoto bytu na město Třeboň. Stěžovatelka uzavřela s žalovaným dne 25. 1. 1991 manželství a do bytu se nastěhovala. Manželství bylo rozvedeno ke dni 10. 6. 1997. Smlouvou ze dne 22. 4. 1998, uzavřenou mezi MUDr. K. H. a městem Třeboň, byl tento byt převeden na žalovaného (vlastnické právo vloženo s účinky od 4. 5. 1998) ve smyslu , kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, ve znění pozdějších předpisů (zákon o vlastnictví bytů).

Z meritorního hlediska Nejvyšší soud uvedl, že MUDr. K. H. byl na základě rozhodnutí Městského národního výboru v Třeboni ze dne 7. 7. 1989 přidělen podnikový byt, tj. byt sloužící k trvalému ubytování pracovníka organizace. Podle ust. platného v roce 1991, kdy se stěžovatelka jako manželka jmenovaného do předmětného bytu přistěhovala, nemohlo vzniknout k podnikovému bytu právo společného užívání a užívací právo svědčilo pouze MUDr. K. H. Podle ust. se právo osobního užívání bytu změnilo na nájem a společné užívání bytu manžely na společný nájem. Osobní užívání bytů sloužících k trvalému ubytování pracovníků organizace se změnilo na nájem služebního bytu, pokud byty splňovaly kritéria stanovená zákonem pro služební byty a pokud tyto podmínky nebyly splněny, měnilo se na nájem ( obč. zákoníku). K 31. 12. 1991 měl tedy předmětný byt povahu podnikového bytu, na což nemohlo mít vliv ani to, že k 24. 5. 1991 došlo na základě k přechodu vlastnictví domu na město Třeboň. Tato změna se nijak nedotkla dříve vzniklých právních vztahů, neboť citovaný zákon ve svých ustanoveních takový zásah neobsahuje a ani z dalších právních předpisů nelze dovodit nic jiného. Vzhledem k tomu, že předmětný byt nesplňoval po vydání , kterým se upravují některé otázky související s vydáním , kritéria služebního bytu (ust. cit. zákona), osobní užívání bytu se změnilo na nájem, svědčící pouze tehdejšímu manželu stěžovatelky.

Stěžovatelka je toho názoru, že v daném případě ke dni účinnosti novely ( ), tedy k 1. 1. 1992 vznikl společný nájem předmětného bytu manžely mezí ní a MUDr. K. H., který nabyl uvedený byt do osobního užívání v roce 1989, kdy mu byl přidělen k datu jeho nástupu do zaměstnání u OÚNZ Jindřichův Hradec jako byt podnikový. Charakter podnikového bytu ztratil byt podle stěžovatelky předáním do vlastnictví města Třeboň v roce 1991, kdy se právo osobního užívání podnikového bytu MUDr. K. H. změnilo na prosté právo osobního užívání a kdy také vzniklo podle ust. - 178 tehdy platného právo společného užívání bytu manžely, které se pak transformovalo k 1. 1. 1992 na společný nájem bytu (stěžovatelka zde argumentuje jak ust. , tak obč. zákoníku). Podle názoru stěžovatelky zákonodárce nerozlišuje v ust. obč. zákoníku nabytí práva nájmu z uzavřené nájemní smlouvy a ze zákona (transformačního ustanovení obč. zákoníku). Stěžovatelka tak dochází k závěru, že Nejvyšší soud a Krajský soud v Českých Budějovicích svým právním názorem, že je zde nutno rozlišovat originární způsob nabytí nájmu a pouhou transformaci, porušily zásadu rovnosti občanů. Navíc podle ní rovněž došlo k porušení principu právní jistoty, když prý Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění svého usnesení, sp. zn. , (toto usnesení nikdy nenabylo právní moci, jelikož došlo ke zpětvzetí návrhu) vyslovil právní názor, že manželům H. společný nájem bytu manžely vznikl a rozhodl tak opačně, než v rozhodnutí, napadeném ústavní stížností.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud v zásadě pouze zopakoval argumenty, které použil v odůvodnění napadeného rozhodnutí a Krajský soud v Českých Budějovicích odkázal na obsah svého rozhodnutí s tím, že podle něj ve věci nedošlo k porušení práv stěžovatelky, zaručených jí u ČR a d.

II.

Ústavní soud dospěl po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí jakož i příslušného spisového materiálu (spis Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. ) k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je odlišný právní názor stěžovatelky od právního názoru Nejvyššího soudu ČR. Jelikož právo osobního užívání bytu svědčilo ve shora podrobně popsaném případě pouze MUDr. K. H., nikoliv stěžovatelce (v té době jeho manželce) a k 1. 1. 1992 se změnilo na nájem, kdy nájemcem se stal pouze MUDr. H., nemohlo se tak změnit na společný nájem bytu manžely. Na posuzovaný případ nelze podle Nejvyššího soudu aplikovat ust. , neboť toto ustanovení neřeší případy přeměny osobního užívání bytu na nájem, resp. společný nájem bytu manžely při této zákonné přeměně. To je svěřeno přechodným ustanovením, zejména obč. zákoníku, z něhož nevyplývá, že v případě osobního užívání bytu jedním z manželů k 31. 12. 1991 došlo po novele , účinné od 1. 1. 1992 ke vzniku společného nájmu manžely. V ust. je řešena pouze přeměna společného užívání bytu manžely na společný nájem bytu manžely, z čehož Nejvyšší soud dovodil, že ust. obč. zákoníku se vztahuje na případy nastalé až po 1. 1. 1992.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost spočívá v polemice stěžovatelky s uvedenými právními závěry soudů, zejména Nejvyššího soudu. V napadených rozhodnutích se obecné soudy danou otázkou podrobně zabývaly a řádně zdůvodnily své závěry. Námitka stěžovatelky ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu d tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté y a rozsudek je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování ( y), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Stěžovatelka sice zastává v dané věci opačný právní názor, to však kasaci rozsudků Nejvyššího soudu, resp. Krajského soudu v Českých Budějovicích neodůvodňuje. Odlišný právní názor nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu, stejně jako rozsah práva na spravedlivý proces nelze samozřejmě vykládat, jako by se garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu vyplývající z d třeba chápat tak, že v souladu s obecným procesním předpisem musí být v řízení před obecným soudem účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny a není tak dán prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Rovněž porušení principů rovnosti resp. právní jistoty Ústavní soud ve zkoumaném případě neshledal. Použitý výklad aplikovaných zákonných ustanovení není protiústavní a stěžovatelka nebyla napadenými rozsudky nijak diskriminována, když zákonná úprava dopadá na všechny obdobné případy stejně. Konečně poukaz na prý odlišný právní názor, vyslovený v jiném rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, je s ohledem na projednávanou věc naprosto irelevantní.

Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, ať již jí tvrzených, nebo jiných a Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl v souladu s ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 27. srpna 2002

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

předseda I. senátu Ústavního soudu