Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 220/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti JUDr. P.Š., správce konkurzní podstaty P., s.p., v likvidaci, zastoupeného JUDr. P. Z., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2002, čj. -62, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.¨

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, neboť se jím cítí být dotčen na svém ústavně zaručeném základním právu zakotveném v věta prvá, jakož i d. Zásah do těchto práv spatřuje v tom, že označený soud k podanému odvolání druhého žalovaného (takto vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2001, čj. -42, v části, jíž bylo vyhověno žalobě stěžovatele, zrušil toto rozhodnutí soudu prvého stupně v příslušných výrocích (III. a IV.) a věc v tomto rozsahu postoupil obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu věcně příslušnému. V nenapadených výrocích I. a II. zůstal citovaný rozsudek nedotčen, neboť nabyl v tomto rozsahu právní moci. Podle odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze neměl soud prvého stupně danou věc posuzovat jako obchodní spor, vzniklý z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelé činnosti, neboť se jednalo o bezdůvodné obohacení vedlejšího účastníka na úkor konkurzní podstaty úpadce podnikatelem s tím, že je nutno věcnou příslušnost posoudit dle ust. , ve znění před 1. 1. 2001. V právní věci stěžovatele tak shledal příslušnost okresního (obvodního) soudu.

Stěžovatel vytýká obecnému soudu nesprávnost tohoto právního závěru, když má za to, že se jedná o incidenční spor vyvolaný konkurzním řízením, jelikož tento je důsledkem zákonné povinnosti správce konkurzní podstaty vymáhat peněžité pohledávky úpadce. V této souvislosti polemizuje i se stanoviskem občanskoprávního o obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , ze dne 17. 6. 1998, a předkládá své vlastní (odlišné) právní závěry, z nichž dovozuje chybné právní posouzení i jeho projednávané věci, neboť výklad provedený Nejvyšším soudem ČR podaný v uvedeném stanovisku považuje za příliš úzký. Závěrem se ve vztahu k usnesení vrchního soudu dovolává taktéž judikatury Ústavního soudu, vztahující se k překvapivým právním názorům (nález ve věci,

sp. zn.

). S poukazem na porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce a v konečném důsledku i práva na projednání věci bez zbytečných průtahů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.

Na základě výzvy Ústavního soudu se Vrchní soud v Praze vyjádřil přípisem ze dne 28. 6. 2002 k ústavní stížnosti v tom smyslu, že vývody stěžovatele odmítl, když současně odkázal na již zmíněné stanovisko Nejvyššího soudu ČR. V dané věci neshledal důvod se od tohoto stanoviska, usilujícího o dosažení jednotnosti rozhodování soudů, odchylovat, a proto navrhuje, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.

Ústavní soud po přezkoumání návrhu z hlediska tvrzeného porušení d dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z již ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, za jakých podmínek je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů (např.

sp. zn.

). Za situace, kdy Vrchní soud v Praze v řádném řízení (způsobem a postupem předvídaným zákonem) posoudil věcnou příslušnost soudu, a to zejména v případě, kdy dotčená otázka byla již řešena stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, s nímž je napadené rozhodnutí v souladu, neshledal Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR), důvod zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Zatímco totiž Nejvyšší soud ČR je ze zákona povolán k výkladům právních předpisů a sjednocování judikatury obecných soudů, Ústavnímu soudu přísluší rozhodovat o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

Naznačené rozlišení ve vztahu k jurisdikčním oprávněním Ústavní soud opakovaně vyjádřil konstatováním, že je nesporně na soudech obecných, aby prováděly výklad zákonných norem, tj. interpretace jednoduchého práva, přísluší výhradně jim, v konečné fázi právě Nejvyššímu soudu ČR [ a násl. , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů; s účinností od 1. 4. 2002 a násl. , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (např.

sp. zn.

)]. Uvedené závěry potom platí o to více, jedná-li se o zákonem podložené oprávnění Nejvyššího soudu ČR zaujímat v rámci jednotného rozhodování soudů sjednocující stanoviska k právním otázkám. Je tak zcela očividné, že stěžovatelem navrženým zrušením rozhodnutí obecného soudu by Ústavní soud nepřípustným způsobem zasahoval do činnosti soudů obecných, a rovněž nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatel v podstatě svou ústavní stížností po Ústavním soudu požaduje, aby posuzoval obchodněprávní vztahy v dosud nepravomocně skončeném řízení, což v obecné rovině - z pohledu zásady subsidiarity, uplatňující se v řízení o ústavní stížnosti - zákona nepřipouští ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Pakliže se stěžovatel dovolával rozhodovacích důvodů, na nichž je založen výrok nálezu ve věci,

sp. zn.

, když vyvozoval překvapivost napadeného rozhodnutí, lze stěží jeho závěrům v tomto směru přisvědčit pro odlišnost podstaty věci (tehdy se jednalo o meritorně řešenou hmotněprávní problematiku stran právního posouzení případu odvolacím soudem, který dospěl na rozdíl od soudu prvého stupně k odlišným právním závěrům) a nadto za stavu, kdy je judikatura již řadu let v dotčené právní otázce sjednocena citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, s nímž je napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2002, čj. -62, v souladu, a když podle věcnou příslušnost zkoumá soud (tedy i odvolací) kdykoli za řízení. Rovněž odkaz na namítané průtahy v řízení způsobené postoupením věci tak není případný.

Z takto vyložených důvodů proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu