Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 259/02

Ústavní soud rozhodl dne 13. srpna 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů S., spol. s r. o., se a R. S., obou zastoupených JUDr. P. O., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2002, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojí stěžovatelé proti nákladové části (výroku II) rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2002 () a tvrdí, že tímto výrokem bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (d) a také princip rovnosti účastníků (d); podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé (v právním postavení žalovaných v řízení před obecným soudem) nesouhlasí se závěrem označeného obecného soudu, jenž jako důvod hodný zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem I. stupně ( ) shledal okolnost, že "obě strany se podílely na vzniku sporu tím, jakým způsobem koncipovaly smlouvu ze dne 16. 6. 1993, která je pro svoji nejasnost a neurčitost neplatná". Na svou podporu odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

. Stěžovatelé, poukazujíce na nepřípustnou interpretaci ust. a na to, že žalobce uplatnil promlčený nárok, posléze navrhli zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni, jak je vpředu označen.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2002, sp. zn. :

I. byl co do merita věci potvrzen rozsudek soudu I. stupně, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce W. S. o zaplacení částky ve výši 1,514.000,- Kč s přísl.,

II. bylo změněno rozhodnutí soudu I. stupně (rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. května 2001 - -96, kterým byly stěžovatelům přiznány náklady řízení před soudem I. stupně ve výši 241.165,- Kč) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně,

III. žalobci byla stanovena povinnost zaplatit stěžovatelům náklady odvolacího řízení ve výši 33.341,- Kč.

Obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že žalobu bylo nutno zamítnout vzhledem ke vznesené námitce promlčení. Tříletá promlčecí doba začala běžet

18. června 1993, kdy žalobce složil do pokladny stěžovatele S., spol. s r. o., částku 1,514.000,- Kč oproti vystavení pokladního dokladu ze dne 18. 6. 1993 (DV 211864), tříletá objektivní uplynula dne 18. 6. 1996, žaloba byla podána až 3. 6. 1997, tedy po uplynutí této lhůty.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí stran nepřiznání nákladů řízení vycházel z ust. , které umožňuje soudu, aby ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal. Vycházel z toho, že obě strany se podílely na vzniku sporu tím, jakým způsobem koncipovaly smlouvu ze dne 16. 6. 1993 pod čj. 165/93, která je pro svoji nejasnost a neurčitost neplatná.

Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona), tak, že rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvého stupně bylo založeno na tom, že stěžovatelé se do určité míry v důsledku koncipování neplatné smlouvy ze dne 16. 6. 1993 podíleli na soudním sporu. Žaloba byla navíc zamítnuta pouze vzhledem k vznesené námitce promlčení. Účastník souhlasil s upuštěním od ústního jednání. Procesní návrh stran ústavní stížnosti vznesen nebyl; účastník uvedl, že ponechává rozhodnutí na úvaze Ústavního soudu.

Vedlejší účastník řízení, W. S., se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stran užití se judikatura obecných soudů postavila na stanovisko, že důvodem hodným zvláštního zřetele ve smyslu uvedeného ustanovení jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry všech účastníků sporu, okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoje účastníků v průběhu řízení apod. (k tomu srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 1997 - ). Ústavní soud posuzuje věc pod aspektem ústavnosti (y ČR), zdůrazňuje, že je výlučně věcí obecných soudů podmínky užití ust. blíže vymezit, aby s přihlédnutím k v zákoně stanoveným podmínkám o nich rozhodovaly, jak se v dané věci v mezích ustálené rozhodovací praxe obecných soudů stalo. Ústavní ochrana (přezkum) těchto výroků (rozhodnutí), s ohledem na povahu věci, může spadat do pravomoci Ústavního soudu jen zcela výjimečně.

Tvrzení stěžovatelů stran věcné nesprávnosti jimi napadeného rozhodnutí však tohoto druhu není, neboť - jak Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995) - přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí (v daném případě jeho část, která se náklady řízení zabývá) náležitým způsobem odůvodní ( ), jak se v dané věci stalo.

Nadto je na místě konstatovat, že uplatnění promlčeného nároku u soudu nelze považovat za marné uplatnění práva, neboť záleží na tom, zda povinný vznese námitku promlčení či nikoliv a nárok jako takový nezaniká ani po úspěšném uplatnění této námitky

(k tomu srov. např. Fiala, J. a kol.: Občanské právo /1/, Masarykova univerzita v Brně, 1993; Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., a kol.: . Komentář. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2001).

Ze spisu Ústavního soudu

sp. zn.

se podává, že Ústavní soud zrušil svým nálezem ze dne 17. května 2001 téže spisové značky rozhodnutí obecného soudu

II. stupně, v němž byl výrok o nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému, který měl

v řízení plný úspěch, zcela nesprávně odůvodněn poukazem na to, že v době podání návrhu na povolení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí nemohl mít žalobce poznatky o změně vlastníka. Ústavní soud v odůvodnění označeného rozhodnutí konstatoval, že o této skutečnosti měl mít žalobce poznatky, neboť katastr nemovitostí vyznačuje nejpozději následující pracovní den po doručeníy, na jejímž podkladě se provádí zápis do katastru nemovitostí, že právní vztahy jsou dotčeny změnou ( ). V tomto případě jde o jiné skutkové okolnosti, a proto odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

ze dne 17. května 2001 je proto nepřípadný.

Z takto rozvedených důvodů k porušení tvrzeného práva na spravedlivý proces (d) a principu rovnosti (d) nedošlo; ústavní stížnost stěžovatelů byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 13. srpna 2002