Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 229/02

Ústavní soud rozhodl dne 13. srpna 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Ž., zastoupeného JUDr. I. H., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. března 2002, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a, po odstranění vytknuté formální vady ve vykázané plné moci jeho zástupkyně, co do ostatních náležitostí ve shodě se zákonem [,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. března 2002 (-25) a tvrdil, že tímto rozhodnutím, jímž nebyli z projednání ve stěžovatelově věci před obecným soudem I. stupně vyloučeni jím jmenovaní soudci, byla porušena jeho práva, zejména pak ústavně zaručené právo na soudní ochranu plynoucí z d, případně z obsahově shodných mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika jako smlouvami ratifikovanými a publikovanými vázána; podle odůvodnění ústavní stížnosti, ostatně zcela shodného s tvrzením návrhu (námitek vůči soudcům obecného soudu I. stupně), porušení označeného práva (označených práv) spatřuje stěžovatel v tom - stručně shrnuto - že rozhodující obecný soud II. stupně nedostatečně, resp. nesprávně posoudil skutečnost, že zaměstnankyně obecného soudu I. stupně, jako blízká příbuzná protistrany, "je schopna ovlivnit rozhodování tamního soudu"... zejména jestliže "lze přepokládat, že na tak malém městě (Písek)... se zaměstnanci mezi sebou navzájem znají a udržují přátelské kontakty", což vše pro "zájem dotčené zaměstnankyně na vyřešení celé věci ve prospěch její rodiny nevylučuje pochybnosti... že věc bude vyřešena nezaujatě a že stěžovatel nebude takovým rozhodnutím na svých právech zkrácen". S odkazem na takto rozvedená tvrzení stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu II. stupně, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi již dříve vyložil, že otázky spojené s vyloučením soudce (soudců) z projednávání věci jsou jak pro povahu věci, tak pro převažující etické aspekty soudcovského povolání především věcí obecných soudů samotných, jímž především přísluší svými rozhodnutími v této oblasti dotvářet v rámci zákonem stanovených kautel pravidla výkonu soudcovského povolání, což na druhé straně vede Ústavní soud k jisté zdrženlivosti (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 65, Praha 1998, a další). Jestliže konstantní judikatura obecných soudů stojí na stanovisku, že pouhé kolegiální vztahy soudců, příp. jiných zaměstnanců soudu samy o sobě důvody podjatosti v rozhodování založit nemohou, jde o zásadu, jíž ani z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) nelze nic vytknout.

Důvody, z nichž stěžovatel podjatost soudců obecného soudu I. stupně vyvozuje, se bez dalšího odvíjejí od ničím nedoložené možnosti "zkrácení jeho práv", pohybují se tak v abstraktní rovině, kterou ani skutečnost, že zaměstnankyně obecného soudu I. stupně byla svého času vlastnicí části nemovitostí, které jsou předmětem vlastního sporu, nikterak ve prospěch tvrzení stěžovatele neovlivňuje, zejména jestliže dotčení soudci podle svých vyjádření nikoho z účastníků řízení neznají a s již dříve zmíněnou pracovnicí jejich soudu

o stěžovatelově věci před tímto soudem vedené ani nemluvili; protože stěžovatelem napadené rozhodnutí samotné je dostatečným a zákonným podmínkám zcela přiměřeným způsobem zdůvodněno ( ), nelze mu ani z tohoto důvodu vady protiústavního charakteru vytknout.

Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno;

o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 13. srpna 2002