Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 634/2000

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele ing. arch. J. Ch., zastoupeného JUDr. E. G., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. -63, ze dne 29. 8. 2000,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel podal dne 26. 10. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 27. 10. 2000. Návrh směřoval proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. -63, ze dne 29. 8. 2000, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, č.j. -50, ze dne 31. 3. 1999, ve výroku o zastavení řízení a o vrácení soudního poplatku ve výši 7.000,- Kč, a změno usnesení soudu I. stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení v první stupni. Podle názoru stěžovatele byla napadeným usnesením porušena ustanovení a 10y ČR a a d (dále jen ""). Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. , vedený u Krajského obchodního soudu v Praze (nyní Městského soudu v Praze). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako žalobce před tímto soudem se žalobou domáhal zaplacení částky 175.000,- Kč s 1% poplatkem s prodlení, a to z titulu uzavřené smlouvy o dílo ze dne 25. 1. 1993. Usnesením, č.j. -40, ze dne 3. 9. 1997, vyzval soud I. stupně stěžovatele, aby upřesnil poplatek z prodlení - celkovou výši s tím, že podléhá zpoplatnění. K uvedené výzvě stěžovatel sdělil soudu I. stupně, že vzhledem k výši poplatku z prodlení, jehož celková částka by v době výzvy činila již přes 2.600.000,- Kč, trvá na projednání své žaloby na úhradu částky 175.000,- Kč (poplatek ve výši 7.000,- Kč byl zaplacen) a odstupuje od požadavku na přiznání smluveného poplatku z prodlení. Soud I. stupně opakovaně doručil stěžovateli výzvu k zaplacení soudního poplatku z uplatněného nároku na poplatek z prodlení s upozorněním, že řízení bude zastaveno, nebude-li výzva ve stanovené lhůtě splněna (opakované výzvy byly doručeny 6. 4. 1998 a 22. 2. 1999). Stěžovatel opětovně sdělil soudu I. stupně, že co do příslušenství základní pohledávky (poplatek z prodlení) bere svou žalobu zpět a trvá na projednání žaloby o částku 175.000,- Kč. Krajský obchodní soud v Praze usnesením, č.j. -50, ze dne 31. 3. 1999, řízení o zaplacení částky 175.000,- Kč s 1% poplatkem z prodlení zastavil a žalobci vrátil soudní poplatek ve výši 7.000,- Kč. Současně rozhodl, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že soudní poplatek činí podle pol. 12 sazebníku soudních poplatků a ustanovení , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") částku 58.940,- Kč a je tvořen součtem procentních poplatků podle citovaného zákona, a to za jistinu 7.000,- Kč a uplatněný poplatek z prodlení 51.940,- Kč. Dále soud I. stupně uvedl, že uplatněný poplatek z prodlení, smluvený účastníky v uzavřené smlouvě o dílo, nelze podle názoru soudu kvalifikovat jako příslušenství pohledávky, nýbrž se jedná o majetkovou sankci za porušení závazku, a tudíž samostatný nárok, podléhající zpoplatnění. Dále soud I. stupně uvedl, že podle citovaného zákona vzniká poplatková povinnost podáním návrhu a splatnost soudního poplatku je upravena v tohoto zákona do 3 dnů od doručení výzvy k jeho zaplacení. Dále soud uvedl, že žalobce zaplatil soudní poplatek pouze z jistiny ve výši 7.000,- Kč a vyměřený doplatek na soudním poplatku z uplatněného poplatku z prodlení ve výši 51.940,- Kč odmítl zaplatit s odkazem na zpětvzetí návrhu v této části. Soud vzhledem k uvedenému konstatoval, že pro nesplnění poplatkové povinnosti postupoval podle zákona o soudních poplatcích a řízení zastavil. Současně podle citovaného zákona rozhodl o vrácení zaplacené části soudního poplatku.

K odvolání stěžovatele proti výroku o zastavení řízení a k odvolání žalovaného proti výroku o náhradě nákladů řízení rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze. Odvolací soud usnesením, č.j. -63, ze dne 29. 8. 2000, potvrdil usnesení soudu I. stupně ve výroku o zastavení řízení a vrácení zaplacené části soudního poplatku. Dále potom změnil rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 10.400,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K podstatě odvolání stěžovatele pak odvolací soud uvedl, že soud I. stupně předepsal doplatek soudního poplatku ve správné výši. Pro jeho vyměření nemohl vycházet z ničeho jiného než z podaného návrhu. V tomto návrhu však byl, kromě jistiny, uplatněn i další nárok (poplatek z prodlení), který v každém případě podléhá zpoplatnění. Dále odvolací soud uvedl, že ve vztahu k úkonům soudu I. stupně, týkajícím se vyměření poplatku, platí, že vezme-li žalobce žalobu zpět dokonce dříve, než nastala splatnost soudního poplatku, soud účastníka k placení poplatku přesto - ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích - vyzývá. Prioritou tu je, že k zastavení řízení nedochází pro zpětvzetí žaloby, ale právě v důsledku nezaplacení soudního poplatku. V předmětné věci pak odvolací soud poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, které bylo publikováno pod č. 9 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, č. 8. Pro změnu výroku o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně poukázal odvolací soud na ustanovení (dále jen "").

Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel současně dovolání i ústavní stížnost.

O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením, č.j. -77, ze dne 19. 2. 2002 tak, že dovolání odmítl jako nepřípustné.

Ústavní stížností podanou proti usnesení Vrchního soudu v Praze se stěžovatel domáhal ochrany svého práva na spravedlivý proces, které bylo napadeným usnesením podle jeho názoru porušeno. Napadené usnesení porušilo především a y, protože podle uvedených ustanovení má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení, a právo na to aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, čímž došlo i k porušení a y ČR. Porušení těchto práv spatřoval stěžovatel v tom, že při činnosti soudu v průběhu více jak pětileté doby od podání žaloby kromě vydání platebního rozkazu v roce 1996 nebylo v oblasti hmotného práva o žalobě jednáno. Došlo k neměnné skutečnosti, že stěžovatel prakticky nyní nemůže podávat novou žalobu na zaplacení částky 175.000,- Kč a vést řádné soudní řízení, neboť stranou žalovanou by pochopitelně byla vznesena námitka promlčení. Navrhovatel dále tvrdil, že obecné soudy neměly řízení v oblasti hmotného práva o zaplacení částky 175.000,- Kč zastavovat a měly v této věci jednat, protože z této požadované částky stěžovatel svou poplatkovou povinnost splnil. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Vrchní soud v Praze jako účastník řízení. Ve vyjádření odvolací soud uvedl, že s poukazem na příslušné části odůvodnění i nadále zastává názor, že usnesení bylo vydáno v souladu s tehdy platným zněním zákona o soudních poplatcích. Výsledek řízení je dále konformní i s konstantní judikaturou, na příslušné stanovisko Nejvyššího soudu ČR bylo poukázáno v odůvodnění usnesení. K námitce stěžovatele o možném promlčení nároku upozornil odvolací soud na kogentní ustanovení § 405 obchodního zákoníku.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených vě, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel především namítá velmi dlouhou dobu, po kterou řízení před obecnými soudy běželo, aniž by bylo rozhodováno v meritu věci s výjimkou prvního vydání platebního rozkazu v počátku řízení. K této námitce Ústavní soud podotýká, že i kdyby ve věci bylo možno shledat průtahy, nelze tyto průtahy uplatňovat po skončení řízení, byť nebylo rozhodnuto v meritu věci. Při ústavní stížnosti směřující proti průtahům v řízení se žalobním petitem stěžovatel domáhá výroku Ústavního soudu, jímž by přikázal obecnému soudu, aby nepokračoval v průtazích v řízení a ve věci jednal. Takový výrok však v okamžiku, kdy řízení bylo skončeno, nemůže Ústavní soud vyslovit. Z důvodů průtahů v řízení však nelze napadené rozhodnutí zrušit (ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Jádrem ústavní stížnosti je však námitka stěžovatele směřující proti důvodu, pro který bylo řízení zastaveno, totiž posouzení poplatkové povinnosti stěžovatele v souvislosti s podanou žalobou o zaplacení částky 175.000,- Kč a smluveného poplatku z prodlení. Ústavní soud se v této věci ztotožnil s právním názorem vysloveným ve stanovisku Nejvyššího soudu ČR č. 49 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, č. 8, podle něhož i obecné soudy ve věci soudního poplatku rozhodovaly. V postupu obecných soudů Ústavní soud neshledal pochybení, které by představovalo zásah do ústavními zákony chráněných základních práv a svobod, zejména pak práva na spravedlivý proces. K námitce, že obecné soudy v průběhu dlouhého období nerozhodovaly v meritu věci Ústavní soud připomíná, že občanský soudní proces je postaven na závazných pravidlech postupu soudů, které ukládají řešit nejdříve podmínky řízení a následně pak rozhodovat ve věci samé. Obecné soudy proto nepochybily, jestliže nejdříve řešily otázku soudního poplatku. Na základě uvedených závěrů pak Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2002

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu