Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 403/02

Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky C. s., akciová společnost, zastoupené JUDr. L. K., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. března 2002, sp. zn. , a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. února 2000, sp. zn. , spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů, totiž pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. února 2000

(-241) a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. března 2002

(- 286), jimiž byla stěžovatelka jako zástavní věřitel zavázána zaplatit Československé obchodní bance, a. s., částku 163,365.236,38 Kč pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdila, že oběma rozhodnutími jmenované obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu dané d a právo na nedotknutelnost majetku d, a aniž by blíže zdůvodnila své tvrzení co do porušení těchto ústavně zaručených práv, své výhrady vůči napadeným rozhodnutím rozvedla tak, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily normy hmotného i procesního práva, a proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v odůvodnění své ústavní stížnosti polemizovala s právními i skutkovými závěry obecných soudů a ústavní stížnost založila na vývodech hmotného i procesního práva, ponechala stranou ústavní aspekty posuzované věci, přestože tvrdila, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (d), když současně obecným soudům vytkla, že nesplnily jim ústavně uloženou povinnost poskytnout ochranu (jejím) právům na nedotknutelnost majetku (d).

Z tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy svými rozhodnutími "porušily její právo na spravedlivý proces", lze odvodit, že stěžovatelka (mylně) má za to, že obsah článku 36 odst. 1d, tedy "stanovený postup", sluší vztáhnout nejen k procesním kautelám, za nichž v intencích procesního řádu (, ve znění pozdějších předpisů) bylo rozhodnutí vydáno, ale také k výsledku řízení, tedy k vlastnímu meritornímu rozhodnutí, jímž řízení bylo skončeno, a které stěžovatelka pokládá za nesprávné.

Tato právní konstrukce však v ústavnosti republiky ( úst. ) nemá oporu.

V naznačených souvislostech je třeba připomenout, že v intencích ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu zákonný znak "stanoveného postupu" ( Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, d) jako ústavní záruka ochrany ústavně zaručených práv vyjadřuje podmínky ústavně souladného řízení, jimiž je třeba rozumět především a výlučně plný respekt k (zákonem stanoveným) procesním podmínkám, za nichž řízení před orgány veřejné moci probíhá, a které - jako jejich součást - chrání další (ústavní) zásady, jimiž je řízení ovládáno (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další).

Meritorní výsledek (rozsouzené) věci, tj. rozhodnutí samo, stejně jako další atributy soudcovského rozhodování (kupř. hodnocení důkazů - apod.) se zpravidla z ústavního přezkumu, jako důsledek nezávislosti obecných soudů (jejich soudců), vymykají. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů z těchto důvodů je proto dána jen tehdy, je-li jejich rozhodnutí zřejmým důsledkem ústavně nepřípustných procesních vad, nebo jsou-li dána jiná závažná pochybení, která zákonnost posuzovaného rozhodnutí zpochybňují natolik, že jimi je ovlivněna nejen jejich věcná správnost nebo legalita, které jsou jinak z přezkumu Ústavním soudem vyloučeny, ale současně také je jimi zasažena ústavnost státu (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).

Pod naznačené výjimky však věc stěžovatelky nespadá.

Odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelky, ostatně zcela totožné s námitkami uplatněnými ať již v řízení odvolacím nebo dovolacím, má svůj základ v otázkách obecného práva (např. pasivní legitimace) a tedy v oblasti mimo rozhodovací pravomoc Ústavního soudu a obsahově bylo předmětem posouzení obecnými soudy, zejména pak Nejvyšším soudem ČR. Jestliže tento soud dospěl - mimo jiné - k závěru, že nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna (§ 151f odst. 1 obč. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1998), může se oprávněný zástavní věřitel domáhat uspokojení této pohledávky jen z výtěžku prodeje této zástavy (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 28. února 2002 - dosud ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno); jde o závěr, jemuž s ohledem na vpředu vyložené zásady nelze z hlediska ochrany ústavnosti

( úst. ) nic vytknout.

Z důvodů takto rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, když pro odklad vykonatelnosti ústavní stížnosti napadených rozhodnutí nebyly shledány ani věcné ani zákonné důvody.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 15. srpna 2002