Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 196/02

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., právně zastoupeného Mgr. P. M., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1 2002, č. j. -201, t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 2. 4. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1 2002, č. j. -201, a to pro porušení d (dále jen "").

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.

Napadeným usnesením ze dne 23. 1 2002, č. j. -201, Nejvyšší soud ČR odmítl podle ustanovení věty první a , ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen "") dovolání navrhovatele (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2001, č. j. -160, s odůvodněním, že dovolání bylo podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty.

Své rozhodnutí odůvodnil Nejvyšší soud ČR tím, že při posuzování předmětného dovolání vycházel z ustanovení dvanácté části, hlavy I., bodu 17 , podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednávají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení - , ve znění před novelizací provedenou ). Protože v souzené věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, bylo tedy nutno přihlížet v souladu s cit. bodem 17 přechodných ustanovení , k ust. , ve znění před novelizací provedenou , podle něhož může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, přičemž v ust. , téhož právního předpisu (v již cit. znění) bylo zároveň stanoveno, že zmeškání lhůty uvedené v nelze prominout, lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.

V posuzovaném případě bylo dovolacím soudem zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu neobsahující poučení o dovolání byl vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů; zástupci navrhovatele byl doručen dne 28. 6. 2001, a téhož dne byl doručen též odpůrkyni. Navrhovatel podal dovolání sepsané dne 22. 8. 2001 dovolacímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni jako doporučenou listovní zásilku na poště dne 24. 8. 2001. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 28. 6. 2001 ( ) a že lhůta k dovolání uplynula podle ustanovení a , 2 , dnem 30. 7. 2001 (pondělí). Proto dovolací soud dovodil, že dovolání navrhovatele bylo podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Dále dovolací soud odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 11. 1997,

sp. zn.

, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 9, roč. 1997 - III. díl, podle kterého z absence poučení o možnosti podat dovolání v rozhodnutí odvolacího soudu nelze vyvozovat procesní pochybení odvolacího soudu, ani to, že tímto postupem byla dovolateli znemožněna soudní ochrana.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že závěr, že mu byla znemožněna soudní ochrana, vyvozuje nikoli z toho, že poučení o možnosti podat dovolání v rozsudku odvolacího soudu absentovalo, ale z toho, že považuje za nesprávný závěr dovolacího soudu o aplikaci dovolací lhůty stanovené před novelizací , na dovolání proti rozsudku vydanému po nabytí účinnosti , po řízení provedeném podle právní úpravy ve znění Stěžovatel má zato, že přípustnost dovolání stejně jako lhůta k jeho podání se řídí po novelizaci provedené , neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno za účinnosti , a v odvolacím řízení bylo postupováno již podle , ve znění účinném po 1. 1. 2001. Vzhledem k tomu pokládá stěžovatel napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR za rozhodnutí, které jej ve svých důsledcích zkrátilo na právu na spravedlivý proces.

Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům:

Ústavní soud je především nucen podotknout, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Pouze obecným soudům, a v konečné fázi především Nejvyššímu soudu ČR, přísluší provádět výklad zákonných norem, tj. interpretaci jednoduchého práva ( a násl. , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů - s účinností od 1. 4. 2002 ust. , o soudech a soudcích). Ústavní soud ovšem připouští, že v souvislosti s poskytováním ochrany ústavně zaručeným právům a svobodám, se Ústavní soud nemůže zcela vyhnout interpretaci jednoduchého práva, neboť základní práva a svobody působí v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Interpretace jednoduchého práva, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (k problematice poměru "jednoduchého" a ústavního práva viz. nález Ústavního soudu

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, nález č. 98).

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením nesprávně aplikoval část dvanáctou, hlavu první, bod 17

Podle bodu 15 přechodných ustanovení , odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tedy , ve znění účinném do 31. 12. 2000. V projednávané věci jde o tento případ. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že v odvolacím řízení v předmětné věci bylo postupováno podle , ve znění účinném po 1. 1. 2001. Dle přiloženého spisového materiálu však uvedené tvrzení stěžovatele nebylo prokázáno.

V ust. dvanácté části, hlavě první, bodu 17 , se uvádí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednávají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

Dle důvodové zprávy k , k části dvanácté, hlavě první, bodu 17, v případech, v nichž je povahou provedených změn vyloučeno, aby se při projednávání a rozhodování věcí vycházelo z nové právní úpravy, se proto potřebné úkony provedou nebo řízení dokončí podle dosavadních právních předpisů.

V komentáři k přechodným ustanovením , konkrétně k bodu 17 je uvedeno následující: Zejména nová úprava přípustnosti dovolání, dovolacích důvodů a dalších otázek dovolacího řízení, která navazuje také na novou úpravu odvolacího řízení, vylučuje, aby podle této úpravy bylo postupováno, jestliže řízení před odvolacím soudem proběhlo podle dosavadních předpisů (, komentář, 5. vydání, C. H. Beck 2001).

Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Dovolací soud provedl správnou interpretaci a následnou aplikaci bodu 17 přechodných ustanovení

V projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, a proto se celé dovolací řízení řídí původní právní úpravou, ve znění před novelou provedenou (původní ustanovení se vztahují na dovolací řízení jako na celek, tedy na všechny v dovolacím řízení provedené úkony). Nová úprava dovolacího řízení totiž navazuje, jak výše uvedeno, na novou úpravu odvolacího řízení, což vylučuje, aby podle této úpravy bylo postupováno, jestliže řízení před odvolacím soudem proběhlo podle dosavadních předpisů. Bylo-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, a tak se v předmětné věci stalo, postupoval Nejvyšší soud ĆR správně, pokud posuzoval podmínky pro podání dovolání podle procesní úpravy platné před změnou provedenou

Se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v daném případě v ústavní stížnosti namítané porušení y.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

předseda senátu

V Brně dne 19. srpna 2002