Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 481/02

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Č., zastoupené JUDr. M. P., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2001, sp. zn.

, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. prosince 2000, sp. zn. , mimo ústní jednání dne 20. srpna 2002 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, svěřenou k poštovní přepravě Ústavnímu soudu dne

10. července 2002, a jinak co do formálních náležitostí podanou ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2001 ( -181) a spolu s ním také jemu předcházející rozhodnutí obecného soudu I. stupně (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. prosince 2000 - -170) a tvrdila, že oba jmenované obecné soudy se svými rozhodnutími "vymkly z běžné rozhodovací praxe ostatních soudů" a rozhodly za "porušení ust. a zák. práce" a porušily tak "princip plné ochrany práva ve smyslu d a současně také jim ústavně uložené povinnosti y ČR". Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených (ústavně zaručených) práv (povinností) došlo tím, stručně řečeno, že obecné soudy v její pracovněprávní věci o náhradu škody

(z nemoci z povolání) zamítly její žalobu na zaplacení částky 55.222,- Kč s přísl. (odvolací soud zamítavé rozhodnutí obecného soudu I. stupně potvrdil), když dospěly k závěru, že stěžovatelka jako žalobkyně "neunesla důkazní břemeno ohledně předpokladu trvání jejího vedlejšího pracovního poměru", ačkoli pro takový (zamítavý) výrok nebylo dostatek skutkových zjištění. Stěžovatelka proto, aniž by své tvrzení stran porušení ústavně zaručených práv podrobněji odůvodnila, navrhla, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je opožděná.

Ústavní stížnost lze za splnění dalších podmínek podat ve lhůtě 60ti dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 2 al. 1 zákona).

Podle zjištění Ústavního soudu (č. l. 6 spisu Ústavního soudu) rozsudek Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, byl zástupkyni stěžovatelky doručen dne

1. června 2001 a nabyl právní moci dne 5. června 2001; jestliže za této situace stěžovatelka odeslala ústavní stížnost Ústavnímu soudu dne 10. července 2002, je zřejmé, že se tak stalo po lhůtě stanovené zákonem, a proto již z tohoto důvodu bylo nutno takto podanou ústavní stížnost odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona].

Na posléze vysloveném závěru nic nemění skutečnost, že stěžovatelka proti již dříve označeným rozhodnutím neúspěšně brojila dovoláním (to bylo dovolacím soudem odmítnuto), neboť z důvodů v ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu opakovaně vyložených, podání dovolání běh lhůty stanovené pro podání ústavní stížnosti nestaví a (neúspěšné) dovolání samo není posledním prostředkem ve smyslu již dříve jmenovaného ust. § 72 odst. 2 al. 1, 2 zákona).

Z důvodů takto rozvedených bylo proto o stěžovatelčině ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 20. srpna 2002