Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 87/02

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného Mgr. M. Š., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 2001, čj. -202,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 2. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 2001, č.j. -202, kterým bylo jako opožděné odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2000, čj. -154. Dovolací soud své rozhodnutí odůvodnil poukazem na body 15 a 17 části dvanácté, hlavy I. , a uvedl, že skutečnost, že dovolání se projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů, mj. znamená, že se podle těchto předpisů posoudí i otázka včasnosti dovolání.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v d ("Listina"), a že v důsledku postupu dovolacího soudu v rozporu s bylo zasaženo do jeho u zaručeného práva na spravedlivý proces. Nesouhlasí s právním názorem dovolacího soudu ohledně lhůty pro podání dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti a uvádí, že jeho názor má oporu i v publikované odborné literatuře a že jej zastávají také krajské soudy, které ve svých rozsudcích jež specifikoval, poučují účastníky řízení o opravných prostředcích v tom smyslu, že dovolání je možno podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí. Na tomtéž principu jsou založena i přechodná ustanovení v zákoně č. , kterým se mění trestní řád. Stěžovatel je dále toho názoru, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno i v té části napadeného usnesení, kde bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Ústavní soud se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako neopodstatněnou odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, pokud jde o dopad části dvanácté, hlavy I., bodu 17 , na délku lhůty k podání dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti cit. zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů. Stěžovatel se v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud přisvědčil jeho interpretaci, že lhůta k podání dovolání činila 2 měsíce, že dovolání tudíž podal včas, a na základě toho dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ČR odmítnutím dovolání porušil jeho ústavní právo na spravedlivý proces. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší, jak plyne např. z ust. , o soudech a soudcích, dle něhož Nejvyšší soud ČR zajišťuje zákonnost rozhodování soudů mj. tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska. Stejně tak je cit. zákonem stanoven mechanismus sjednocování právních názorů v systému Nejvyššího soudu ČR ( cit. zákona). Stěžovatel byl především povinen, pokud se chtěl dovolávat svého ústavního práva na řádný proces, toto své ústavní právo realizovat "stanoveným postupem", jak zřejmě plyne z y. Je pak především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, včetně citované části dvanácté, hlavy I., bodu 17 Prostor pro zásah Ústavního soudu by byl dán pouze za podmínek, kdyby takový výklad byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti, což dle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatele splněno není. Argumentaci Nejvyššího soudu ČR ohledně dovolací lhůty považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jakkoli ji stěžovatel nepřijímá, to samo nečiní z věci problém ústavněprávního charakteru. Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997,

sp. zn.

, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu y.

Z výše uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavních práv jako zjevně neopodstatněné, a proto mu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu