Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 198/02

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J. H. a F. T., zastoupených JUDr. F. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 4. 2002 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. , kterým byla pravomocně zamítnuta jejich žaloba o zaplacení částky 10.580,50 Kč, tj. nedoplatku kupní ceny za bazén, který dodali žalovaným v srpnu 1999.

Stěžovatelé tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek zakotvené v d ("Listina"). Uvedli podstatné skutkové okolnosti případu a jejich hodnocení obecnými soudy, a vyjádřili nesouhlas se závěry odvolacího soudu, že žalovaní zaplatili více, než museli. Uvedený závěr nemá podle jejich názoru oporu v provedených důkazech. Takto soud postupoval v rozporu s ust. , a jeho rozsudkem bylo zasaženo do jejich základního práva vlastnit majetek, když jim nebyla přiznána náhrada za bezdůvodné obohacení ve výši 10.580,50 Kč.

Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru ústavní práva stěžovatelů nebyla porušena. V jejich věci nešlo o vztah vyplývající z věcných práv (nebyla řešena otázka vlastnictví), ale šlo o vztah vyplývající z práva závazkového.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Domažlice, sp. zn. , a po posouzení obsahu napadených rozhodnutí, jakož i dalších shromážděných podkladů, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému, podrobnější ústavněprávní argumentací však nepodloženému, zásahu do ústavních práv stěžovatelů. Pokud tito pouze tvrdí, že bylo zasaženo do jejich základního práva stěžovatelů vlastnit majetek, zakotveného v y, Ústavnímu soudu nezbývá než poukázat na svoji ustálenou a obecně dostupnou judikaturu, dle níž musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. V projednávané věci pak navíc šlo o spor plynoucí ze závazkových vztahů a nikoli o vlastnické právo jako právo věcné.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s hodnocením zjištěného skutkového stavu a vyvozenými právními závěry, jak byly učiněny obecnými soudy, a snaha dosáhnout toho, aby Ústavní soud přezkoumal dosavadní řízení v jejich věci a na základě vlastního hodnocení shromážděných důkazů dospěl k závěru, který by byl pro stěžovatele příznivý. V tomto směru nezbývá než poukázat na konstantní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Z ústavní stížnosti tedy nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelům nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v y. Stejně tak i proces byl veden způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelů o zásahu do jejich ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu