Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 144/01

Ústavní soud

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez

nařízení ústního jednání, v senátě ve věci ústavní stížnosti

stěžovatele M., spol. s r.o., proti rozsudku Krajského soudu

v Praze ze dne 6. 12. 2000, čj. -60, ve spojení

s rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 11. 12. 1995, čj.

-13, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka

řízení, a obce L., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2000, čj. -60, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha - západ, zedne 11. 12. 1995, čj. -13, se zrušují.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální

předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatel napadl

v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi

cítí být dotčen na svém ústavně zaručeném základním právu

zakotveném v d (dále

jen "Listina"). Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12.

2000, čj. -60, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu

Praha - západ ze dne 11. 12. 1995, čj. -13, jímž bylo

určeno, že žalobce (takto vedlejší účastník v řízení před Ústavním

soudem) je vlastníkem blíže označených nemovitostí. Stěžovatel

(tehdy žalovaný) ve svém návrhu poukázal na to, že citovanými

rozhodnutími je mu v podstatě bráněno v nabývání a užívání

majetku, a že v daném případě došlo v konečném důsledku

k vyvlastnění přinejmenším jedné ideální poloviny předmětných

nemovitostí, a to bez náhrady ( y). Z těchto,

jakož i dalších důvodů, se domáhal vydání nálezu, jímž by Ústavní

soud napadená rozhodnutí zrušil.

Z ústavní stížnosti a příslušných spisů, vedených u Okresního

soudu Praha - západ (sp. zn. , sp. zn. ),

Ústavní soud zjistil, že žalobou doručenou označenému soudu 28.

4. 1995, se vedlejší účastník domáhal určení "vlastnictví k domu

čp. 34 a st. parc. č. kat. 37 v k. ú. L. Ke skutkovému základu

věci uvedl, že na základě uplatněného restitučního nároku J. A.

a L. K-ové (dále jen "oprávněné osoby") uzavřel s jmenovanými 10.

5. 1991 dohodu o vydání věci ve smyslu § 5 odst. 2 zákona č.

, o zmírnění následků některých majetkových křivd,

v platném znění (dále jen " "). V souladu

s touto dohodou vydal oprávněným osobám uvedené nemovitosti, když

je z ní též patrno, že tyto odvozovaly své právo od původního

podílového spoluvlastníka A. A., který byl vlastníkem jedné

ideální poloviny těchto nemovitostí, o čemž nakonec svědčí jak

výzva oprávněných osob, tak i předložené listinné doklady. Další

původní spoluvlastnicí druhé ideální poloviny předmětných

nemovitostí byla B. L-ová, ve vztahu k jejímuž podílu oprávněné

osoby restituční nárok neuplatňovaly, když ani z žádných

písemností nevyplývá, že by byly ve vztahu k jejímu podílu osobami

oprávněnými. V této souvislosti odkázal na ust. § 3 odst. 3

a dovolával se neplatnosti uzavřené dohody

o vydání věci. Oprávněné osoby, jimž byly nemovitosti vydány, je

posléze převedly kupní smlouvou na žalovaného (stěžovatele), čímž

je založena jeho pasivní legitimace v dané právní věci. Ten ovšem

není dle přesvědčení vedlejšího účastníka jejich vlastníkem, neboť

vlastnické právo nemohl nabýt od převodců, kteří tyto nemovitosti

"nabyly" na základě neplatné dohody o vydání věci. Proto se

vedlejší účastník domáhal v řízení před obecnými soudy vydání

rozhodnutí, jímž by bylo určeno jeho vlastnictví k předmětným

nemovitostem.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl Okresní soud

Praha - západ výrokem již shora konstatovaným, když stran merita

věci odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4.

1993, čj. -32, jímž byla zamítnuta žaloba na určení

částečné neplatnosti dohody o vydání věci. V tehdejším řízení,

vedeném u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. ,

bylo rozhodováno k žalobě vedlejšího účastníka vůči oprávněným

osobám jako žalovaným. Výrok citovaného rozsudku byl založen na

právním názoru, že zmíněnou dohodu o vydání věci je nutno

posuzovat jako celek, neboť v ní je jediné ujednání a neskládá se

z více částí, které by mohly vedle sebe samostatně obstát. Okresní

soud Praha - západ v ústavní stížností napadeném rozhodnutí tyto

závěry převzal a poukázal na to, že se jedná o absolutní

neplatnost dohody ve smyslu § 39 obč. zák., v návaznosti na což

shledal v plném rozsahu absolutně neplatnou i kupní smlouvu

následně uzavřenou mezi oprávněnými osobami a stěžovatelem.

K podanému odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze

dne 6. 12. 2000, čj. -60, rozhodnutí Okresního soudu

Praha - západ ze dne 11. 12. 1995, čj. -13, potvrdil,

když poukázal na výše citované rozhodnutí krajského soudu

a připomněl právní zásadu nemo plus iuris transfere potest quam

ipse habet. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti potom na

odůvodnění svého napadeného rozsudku v plném rozsahu odkázal.

Vedlejší účastník, Obec L., ve svém vyjádření konstatoval

nedůvodnost ústavní stížnosti a navrhl její odmítnutí.

Do rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2000, čj.

-60, podal stěžovatel též dovolání, o němž rozhodl

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 5. 2. 2002, čj. 22 Cdo

53/2002-89, jímž tento mimořádný opravný prostředek pro

nepřípustnost odmítl.

Ústavní soud, vědom si pořadu práva, vyčkal vydání rozhodnutí

Nejvyššího soudu ČR, a poté přikročil k meritornímu projednání

ústavní stížnosti. Respektujíce své kompetence ( y ČR),

zaměřil se na ústavněprávní aspekty projednávané věci a shledal,

že podaná ústavní stížnost je důvodná, neboť napadenými

rozhodnutími bylo zasaženo do vlastnického práva stěžovatele

zakotveného v y.

Z hlediska ústavněprávního je třeba v uvažovaném kontextu

posoudit otázku, zda stěžovatel nabyl na základě kupní smlouvy

uzavřené mezi ním a oprávněnými osobami vlastnické právo

k předmětným nemovitostem, a pokud je nabyl, v jakém rozsahu.

Zodpovězení této otázky se odvíjí od posouzení, zda předmětná

dohoda o vydání věci je neplatná či nikoliv. ,

coby předpis práva jednoduchého (zákonného), dopadající na danou

problematiku, přitom rozlišuje absolutní a relativní neplatnost

právních úkonů. V případě absolutní neplatnosti ve smyslu § 39

obč. zák. pro rozpor se zákonem je tato neplatnost založena

takovou vadou právního úkonu, kterou je soud povinen zkoumat

z úřední povinnosti (ex offo), aniž by musela být účastníkem

namítána, a jež působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc),

čímž je dáno, že u takové vady nemůže dojít ani k následné

konvalidaci. V tomto směru, když posuzovaly danou věc v souladu

s uvedenými maximami, lze ztěží obecným soudům cokoliv vytknout.

Co však v dané věci při svém rozhodování nevzaly podle přesvědčení

Ústavního soudu dostatečně v úvahu, je dikce ust. § 41 obč. zák.,

dle něhož vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního

úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu

nebo z jeho obsahu, anebo z okolností za nichž k němu došlo,

nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

S ohledem na ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., stanovícího, že

právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle

jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo

právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým

projevem, je potom nutno mimo jiné přihlížet k účelu, jehož

dosažení smluvní strany při projevu souhlasné, vzájemně adresované

shodné vůle sledovaly, je-li tato vůle současně z tohoto písemného

právního úkonu seznatelná a dovoditelná.

Nadto je třeba zdůraznit, že ve světle smyslu a účelu

restitučních předpisů, jejichž podstatou je zmírnění následků

majetkových a některých jiných křivd vzniklých v rozhodném období,

nelze výklad souvisejících právních norem provádět takovým

(restriktivním) způsobem, jímž by byla osobám k restituci

oprávněným způsobena další neodůvodněná křivda, a to v rozporu

s logikou věci popírající obsahově materiální smysl dotčených

předpisů. Pakliže tedy obecné soudy dospěly shodně k závěru, že

v předmětné dohodě o vydání věci je jediné ujednání, jež se

neskládá z více částí, které by mohly samostatně obstát, a tudíž

je tato dohoda absolutně neplatná jako celek, nemohl Ústavní soud

jejich závěrům přisvědčit. Nelze totiž přehlédnout, že pokud

směřovala vůle účastníků dohody k vydání nemovitostí v plném

rozsahu, byla v ní implicite, bez jakýchkoliv pochybností obsažena

i vůle ohledně vydání ideální jedné poloviny těchže nemovitostí

(každé z oprávněných osob ve vztahu k jedné ideální čtvrtině),

a předmětná dohoda je tak absolutně neplatná pouze ve vztahu

k jejich jedné ideální polovině, neboť nelze dovodit, a v daném

případě to ani nebylo tvrzeno, že by částečná platnost dohody

o vydání věci byla v rozporu s vůlí jejich účastníků (smluvních

stran).

Tento stav projednávaného případu, tj. platné vydání

nemovitostí v takovém rozsahu, v jakém svědčilo právo podle § 3

odst. 3 oprávněným osobám, obecné soudy

nereflektovaly, a zatížily tak svá rozhodnutí vadou dosahující do

ústavněprávní roviny. Nelze tak než uzavřít, že ve vztahu k jedné

ideální polovině předmětných nemovitostí bylo zasaženo do práva

stěžovatele vlastnit majetek ve smyslu y,

neboť vlastnické právo v uvedeném rozsahu od oprávněných osob

řádně nabyl (v tomto směru ohledně jeho převodu platí mutatis

mutandis závěry již konstatované), když jim toto právo ze shora

vyložených důvodů svědčilo.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82

odst. 1 , o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek

Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2000, čj. -60,

jakož i rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 11. 12.

1995, čj. -13, když důvody zrušení byly založeny již

tímto rozhodnutím, podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a)

citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. srpna 2002