Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 183/02

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti V. B., zastoupené JUDr. J. V., advokátem, proti rozhodnutí Policejního prezidia ČR ze dne 13. prosince 2001, čj. PPR-6504/ŘČP-C-245-2001, ve spojení s rozhodnutím Policie ČR, Správy severočeského kraje Oddělení cizinecké policie, ze dne 25. září 2001, čj. PSV-294/CLIX-01-2001,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 26. března 2002 obdržel Ústavní soud, ve lhůtě dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Oddělení cizinecké policie ze dne 25. září 2001, kterým bylo zrušena platnost jejího povolení k trvalému pobytu. Rovněž se domáhala zrušení rozhodnutí policejního prezídia ze dne 13. prosince 2001, kterým bylo zamítnuto její odvolání.

Napadená rozhodnutí měla směřovat proti jejímu synovi V.B., který se narodil dne 26. dubna 2000, v době, kdy byla vdána za občana ČR, kterému svědčila 1. zákonná domněnka otcovství. Dle ustanovení lit. a) , o nabývání a pozbývání státního občanství ČR, ve znění pozdějších předpisů, nabývá narozené dítě občanství ČR, je-li alespoň jeden rodič občanem ČR. V daném případě byl tedy V. B. občanem ČR a nebylo možno jej občanství zbavit proti jeho vůli. Dotčeným rozhodnutím tedy bylo porušeno ustanovení lit. a) , o pobytu cizinců na území ČR, ve znění pozdějších předpisů, neboť je vyloučeno zrušení pobytu, pokud se z manželství narodí dítě. Správní orgán tak svým rozhodnutím zasáhl do práva V.B., aniž by respektoval ustanovení zákona o nabývání a pozbývání státního občanství ČR a v návaznosti na toto protiprávní rozhodnutí zrušil stěžovatelce povolení k pobytu. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že napadenými rozhodnutími došlo ke zbavení státního občanství proti vůli občana aktem orgánů státní správy a tím bylo porušeno právo zaručené v y ČR.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil rovněž účastník - Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Policejního prezidia ČR, zastoupené ředitelem. Ten ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelce, občance Ukrajiny, byl povolen trvalý pobyt na území ČR na základě požadovaného sloučení rodiny s manželem, státním občanem ČR. Sňatek stěžovatelka uzavřela dne 31. července 1999 a o povolení k pobytu požádala 11. srpna 1999. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 7. prosince 2000, sp. zn. , došlo k jednoznačnému popření otcovství k dítěti oproti původnímu rodnému listu vydanému Magistrátem města Liberec dne 10. května 2000, ve kterém byl jako otec uveden manžel stěžovatelky. Na základě tohoto rodného listu, bez dalšího ověřování, vydal Okresní úřad v Liberci osvědčení o státním občanství syna stěžovatelky. Po vydání uvedeného rozsudku o popření otcovství byl vydán nový rodný list dne 23. března 2001, ve kterém nebyl otec uveden a následně dne 16. května 2001 byl vydán nový rodný list, ve kterém je jako otec označen státní příslušník Ukrajiny. Na základě těchto podkladů má tedy účastník za prokázané, že syn stěžovatelky nikdy nezískal občanství ČR, když nebyla splněna podmínka stanovená v ustanovení § 3 lit. a) zákona o nabývání a pozbývání státního občanství ČR, ve znění pozdějších předpisů. Následně dne 25. září 2001 Policie ČR zrušila platnost povolení stěžovatelky k trvalému pobytu a současně jí stanovila lhůtu k vycestování. Jako důvod rozhodnutí uvedl správní orgán I. stupně, že stěžovatelka zjevně uzavřela manželství s cílem získat povolení k trvalému pobytu. Následné odvolání stěžovatelky bylo zamítnuto, když nebyly shledány důvody pro změnu původního rozhodnutí. Dále účastník řízení uvedl, že zrušením povolení k pobytu pro stěžovatelku nedošlo ke zbavení státního občanství, neboť uvedené rozhodnutí se týkalo výhradně jejího pobytu na území ČR. Řešení otázky, zda syn stěžovatelky nabyl či nenabyl státní občanství ČR do kompetence Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie nespadá.

K ústavní stížnosti se vyjádřila rovněž Policie ČR, Oddělení cizinecké policie Liberec, prostřednictvím vedoucího oddělení. Ten ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, a uvedl, že jednání stěžovatelky považuje za zcela účelové, neboť jí bylo známo, že otcem jejího dítěte je občan Ukrajiny, se kterým žila po celou dobu od příjezdu do ČR ve společné domácnosti a sňatek s občanem ČR byl zcela formální. O promyšlenosti jednání svědčí i to, že po následném uznání otcovství skutečného otce si tento požádal o povolení pobytu na území ČR.

K ústavní stížnosti byl Ústavnímu soudu zaslán rovněž spisový materiál vedený u Policie ČR, Oddělení cizinecké policie v Liberci. Po seznámení se s obsahem spisu i podání dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.

Ustanovení , o pobytu cizinců na území ČR, ve znění pozdějších předpisů, stanoví výčet rozhodnutí cizinecké policie, která nejsou přezkoumatelná soudem v rámci správního soudnictví. Vzhledem k tomu, že ve správním soudnictví platí princip generální klauzule a rozhodnutí napadené stěžovatelkou v ústavní stížnosti není ve zmíněném negativním výčtu uvedeno, konstatuje Ústavní soud, že nepodáním správní žaloby ( ), stěžovatelka nevyčerpala veškeré procesní prostředky, které jí k ochraně práv přiznává ( zákona).

Kromě toho považuje Ústavní soud za vhodné doplnit, že namítaný zásah do základních práv a svobod stěžovatelky či jejího syna ani nastat nemohl, neboť právo na povolení k pobytu na území státu cizinci podléhá plně podmínkám stanoveným zákonem každého suverénního státu. Právo cizince pobývat na území státu tedy samo o sobě nepatří do katalogu základních práv či svobod.

Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako nepřípustnou, a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 1 lit. e) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 22. července 2002

JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj