Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 361/02

Ústavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti C., a. s., zastoupené Mgr. R. V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. ,

takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Napadeným rozhodnutím odmítl Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2001, č. j. - 47. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podle ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu č. 17 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů (tj. podle ve znění účinném do 31. 12. 2000, dále jen " "). V daném případě byl rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle ve znění platném do 31. 12. 2000, neboť rozsudek soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. - 25) byl vydán dne 16. 10. 2000.

Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení konstatoval, že podle dosavadních právních předpisů je nutno posoudit rovněž otázku včasnosti podaného dovolání. Citovaný rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 25. 5. 2001, avšak stěžovatel podal dovolání k poštovní přepravě dne 10. 7. 2001. Protože dovolání bylo podáno po marném uplynutí zákonem stanovené jednoměsíční lhůty k podání dovolání, jejíž zmeškání nelze prominout ( , věta první ), bylo v souladu s , věty první a Nejvyšším soudem ČR odmítnuto.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. , stěžovatelka napadla ústavní stížností, ve které uvedla, že dovolací soud postupoval nesprávně, neboť ustanovení zákona, kterým odmítnutí zdůvodnil, se nevztahuje na lhůtu k podání dovolání, ale k jeho projednání a rozhodnutí o věci samé. Výklad zákona, který učinil dovolací soud, by podle názoru stěžovatelky znamenal znejistění právního postavení účastníků soudních řízení, neboť by souběžně platily různé lhůty pro podání stejného opravného prostředku.

Stěžovatelka se s ohledem na to domnívá, že postupem Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno ústavně zaručené právo podle d domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a proto navrhuje, aby Ústavní soud ČR svým nálezem napadené usnesení zrušil.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y ČR). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu provádění dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud ČR zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již bylo Ústavním soudem ČR judikováno, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález

sp. zn.

, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).

Se zřetelem k tomu Ústavní soud ČR hodnotil, zda postup Nejvyššího soudu ČR při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a - v konečném důsledku - i za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu.

V tomto směru Ústavní soud ČR konstatuje, že dovolací soud v napadeném usnesení správně vycházel z toho, že odvolání proti rozhodnutí prvostupňového soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou dle dosavadních právních předpisů (bod č. 15, hlavy první, části dvanácté ). Protože řízení před soudem prvního stupně probíhalo podle dosavadních právních předpisů a též rozhodnutí bylo vydáno ještě přede dnem nabytí účinnosti (dne 16. 10. 2000), muselo být rovněž předmětné odvolání posuzováno podle platného ve znění do 31. 12. 2000. Za této situace proto Nejvyšší soud ČR nepochybil, když hodnotil dovolání podané stěžovatelem podle úpravy platné před 31. 12. 2000 a nikoliv podle úpravy pozdější, jelikož předchozí řízení (tj. řízení před odvolacím soudem) proběhlo ještě podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu č. 17 Pokud tedy Nejvyšší soud ČR usnesením dovolání jako opožděné odmítl, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Nejvyšší soud ČR postupoval zcela v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "jednoduchého" práva a v napadeném usnesení nelze spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatele.

Argument stěžovatelky, že postup dovolacího soudu by v praxi znamenal znejistění postavení účastníků soudních řízení, neboť by souběžně platily různé lhůty pro podání stejného opravného prostředku, Ústavní soud nepokládá z hlediska tvrzeného porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý soudní proces za relevantní. Jak již bylo konstatováno, Ústavnímu soudu přísluší toliko kontrola ústavnosti, nikoliv posuzování pouhé účelnosti právní úpravy a její interpretace. byl založen běh dvouměsíční lhůty pro podání dovolání pro ty subjekty, v jejichž právní věci nebylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo nebylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (část dvanáctá hlava I bod 17 a contrario citovaného zákona). Lhůta jednoho měsíce k podání dovolání v případech, kdy rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, zůstala novou právní úpravou zachována, přičemž ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 je obecným intertemporálním ustanovením ve vztahu k dovolání, nikoliv ustanovením vztahujícím se toliko k dílčí otázce délky lhůty pro jeho podání.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu