Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 371/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Družstva P., zastoupeného JUDr. F. P., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. , , Ncp 713/2002, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle písm. d) y ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, konkrétně pak práva na zákonného soudce dle d (dále jen " ").

Ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl vrchní soud v právní věci stěžovatele (žalobce v řízení před obecnými soudy) proti žalovanému Oblastnímu stavebnímu bytovému družstvu D., o určení vlastnictví k nemovitostem, tak, že:

"I. K projednání věci samé jsou jako soudy prvního stupně věcně příslušné okresní soudy. Věc se proto postupuje Okresnímu soudu v Děčíně jako soudu věcně příslušnému. II. obě napadená usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se zrušují". Tomuto usnesení vrchního soudu předcházela odvoláním žalovaného napadená usnesení krajského soudu, kterými jako soudu prvního stupně připustil, aby na straně žalovaného přistoupili další účastníci a dále nařídil žalovanému předběžným opatřením zákaz dispozice s vlastnickým právem k blíže určeným nemovitostem. Žalovaný také opakovaně, a to i ve svém odvolání, namítal věcnou nepříslušnost krajského soudu rozhodovat v této věci v prvním stupni.

Proti v záhlaví uvedenému usnesení vrchního soudu podává stěžovatel ústavní stížnost a navrhuje jeho zrušení v podstatě s odůvodněním, že se nedozvěděl, v čem spočívala konkrétně námitka věcné nepříslušnosti vznesená žalovaným, když mu nebylo doručeno odvolání žalovaného a dále s odůvodněním, že nesouhlasí s určením věcné a místní příslušnosti tak, jak to provedl vrchní soud, když se domnívá, podobně jako ve svém vyjádření k námitce věcné nepříslušnosti ze dne 22. 10. 2001, že pro řízení je nadále příslušný krajský soud.

Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele shledal zjevně neopodstatněným. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Z uvedeného vyplývá, že nelze nálezem Ústavního soudu zasáhnout do rozhodovací pravomoci obecného soudu při posuzování jeho vlastní věcné příslušnosti, jestliže příslušnost soudu, jemuž má být věc k projednání a rozhodnutí postoupena, je podložena zákonem.

Tak je tomu i v nyní posuzovaném případě, kdy jde v podstatě o "kompetenční" (k tomu srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 28. 12. 1999,

sp. zn.

) spor o to, zda věc, tedy sporné určení vlastníka majetku v souvislosti se vznikem žalobce, bude projednávat v prvním stupni soud okresní nebo krajský. Ústavní soud v posuzované věci konstatuje, že vrchní soud postupoval zcela ústavně a v souladu se zákonem určeným způsobem (dle ), když navíc zcela ústavně konformním způsobem si v rámci nezávislého (nikoliv však libovolného) soudního rozhodování vyložil a následně aplikoval příslušná ustanovení upravující věcnou a následně místní příslušnost obecného soudu k projednání a rozhodnutí věci. Námitka porušení ústavního principu v právu na zákonného soudce není namístě, jestliže soudy postupem zákonem upraveným a předvídaným v řádném řízení posoudily svou vlastní věcnou příslušnost a rozhodly tak, jak je v napadeném usnesení obsaženo. K námitce o nedoručení odvolání žalovaného stěžovateli Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel zřejmě přehlédl ustanovení , které upravuje doručování odvolání ostatním účastníkům a které dostatečným způsobem odůvodňuje postup obecných soudů. Nadto, jak vyplývá ze samotné ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatel byl zcela zákonným způsobem vrchním soudem vyzván, aby se vyjádřil ke vznesené námitce věcné nepříslušnosti, což také následně učinil sdělením ze dne 22. 10. 2001, když v tomto sdělení rovněž požádal vrchní soud o zaslání odvolání žalovaného, avšak nikoliv proto, že by se v důsledku nezaslání odvolání nemohl ke vznesené námitce vyjádřit. Z toho tedy rovněž vyplývá, že stěžovatel ve svém sdělení nevytkl obecnému soudu jím tvrzenou nedostatečnou informovanost o důvodech tvrzené věcné nepříslušnosti a jde v tomto případě o námitku zcela účelovou, se kterou se nemohl vypořádat nejen vrchní soud ve svém rozhodnutí, ale následně ani Ústavní soud, když tuto námitku stěžovatel uplatnil až v řízení před Ústavním soudem, aniž by ji před tím uplatnil před vrchním soudem, když zákonný prostor k tomu mu byl zcela nepochybně poskytnut a ve svém vyjádření k námitce věcné nepříslušnosti (sdělení ze dne 22. 10. 2001) nic v uvedeném smyslu netvrdí.

S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. 7. 2002

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu