Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 136/02

Ústavní soud

rozhodl v senátu v právní věci navrhovatele

T. F., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu

v Ostravě ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. , za účasti

Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a České

republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka

řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2001, sp.zn. , se zrušuje.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č.

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále

jen ""] a co do formálních náležitostí ve

shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a)

a odst. 4 ], napadl navrhovatel

(stěžovatel) rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11.

2001, sp. zn. , neboť má za to, že uvedené

rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s a y

základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z příslušného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že

rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 2000, č.j. 20

C 87/2000-32, bylo zčásti vyhověno žalobě stěžovatele podané proti

vedlejšímu účastníkovi řízení na zaplacení částky 7.125,- Kč

s příslušenstvím, a to tak, že vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo

zaplatit stěžovateli částku 5.700,-- Kč s 8 % úrokem z prodlení od

19. 1. 2000 do zaplacení a ve vztahu k částce 1.425,- Kč s 8 %

úrokem z prodlení od 19. 1. 2000 do zaplacení byla žaloba

zamítnuta. Uvedenou žalobou se stěžovatel domáhal na základě

, o odpovědnosti za škodu způsobenou při

výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem

a o změně zákona České národní rady č. , o notářích

a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon "),

náhrady škody, jež mu vznikla v souvislosti se sdělením obvinění

ze spáchání trestného činu loupeže Policií ČR, Okresní

ředitelství, oddělení kriminální služby v Olomouci dne 18. 8.

1999, ČVS: OVOL:1802/99. Trestní stíhání stěžovatele bylo ukončeno

zproštěním obžaloby rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne

24. 11. 1999, sp. zn. , jenž nabyl právní moci dne 11.

12. 1999, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl

stěžovatel jakožto obžalovaný stíhán. Vzniklou škodu představují

náklady na obhajobu, přičemž stěžovatel v přípravném řízení

zaplatil advokátce JUDr. M. J. částku 5.700,- Kč a po vnesení

obžaloby uhradil advokátovi Mgr. K. A.l částku 1.425,- Kč. Své

rozhodnutí okresní soud zdůvodnil tím, že sdělení obvinění bylo

nezákonné a na žalobce je třeba hledět tak, že skutek, pro který

byl stíhán, nespáchal. Proto, s ohledem na § 1 odst. 1 a § 5

, je nutno dovodit odpovědnost státu za

škodu, která stěžovateli vznikla vynaložením nákladů na jeho

obhajobu. Žalobě však nebylo možno vyhovět v plném rozsahu, neboť

odměna obhájcům příslušela podle ,

odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních

služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, v celkové

výši 5.700,- Kč.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl k odvolání

vedlejšího účastníka uvedený rozsudek okresního soudu změněn tak,

že žaloba stěžovatele byla zamítnuta v plném rozsahu pro vadné

právní posouzení věci. Dle názoru krajského soudu je třeba na

danou věc aplikovat (pozn.:

nepochybně soudem míněn § 31 odst. 3 citovaného zákona), který

nárok na náhradu nákladů řízení limituje dvěma předpoklady, když

nárok na náhradu nákladů řízení odlišuje od náhrady škody a vznik

nároku na náhradu nákladů podmiňuje vznikem jiné škody v důsledku

nezákonného rozhodnutí, jakož i tím, že náhrada nákladů řízení

nebyla přiznána podle procesních předpisů. Stěžovatel však

naplnění žádného z těchto nákladů řízení netvrdil a nedoložil,

a neunesl tak v řízení důkazní břemeno.

Uvedený rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel ústavní

stížností, ve které namítal, že soud druhého stupně vycházel pouze

z jazykového výkladu citovaného ustanovení, jenž však odporuje

základním zásadám občanského a ústavního práva, a to zejména

zásadě rovného zacházení se subjekty občanského práva a zásadě

odpovědnosti za škodu, když činí neodůvodněné rozdíly mezi těmi,

kterým vznikla pouze škoda spočívající v nákladech řízení, a těmi,

kterým vznikla i "jiná" škoda. Stěžovatel je toho názoru, že je

třeba brát v úvahu smysl a účel zákona, vyslovené v § 1 ve spojení

s , jakož i ústavněprávní úpravu dle čl.

36 odst 3y. Dle stěžovatele tak částku, kterou vynaložil na

úhradu nákladů obhajoby, lze považovat za škodu, za kterou stát

nese odpovědnost, a podmínka vzniku další škody je v rozporu

s tímto ústavně zaručeným právem.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení k ústavní

stížnosti, jenž uvedl, že se neztotožňuje s důvody uvedenými

v ústavní stížnosti, neboť skutečnou podstatou ústavní stížnosti

je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci. Vzhledem

k nepřípustnosti dovolání [ ]

stěžovatel staví Ústavní soud do role další soudní instance, což

Ústavnímu soudu nepřísluší. K porušení práv stěžovatele nedošlo,

neboť měl možnost domáhat se náhrady škody, avšak dle zákona č.

je jeho nárok nedůvodný. Z tohoto důvodu navrhuje

krajský soud ústavní stížnost odmítnout. Ústavní soud si vyžádal

rovněž vyjádření vedlejšího účastníka řízení, který se však ve

stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není

součástí obecné soudní soustavy [ ve spojení s y

ČR], a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností

obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn

zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím

v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní

práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Tato skutečnost nastala

dle názoru Ústavního soudu v tomto případě, a tak je ústavní

stížnost důvodná.

Úvodem by Ústavní soud chtěl poznamenat, že ústavností

ustanovení se již zabýval

a svým nálezem ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. , (publ. pod

č. 234/2002 Sb.) citované ustanovení pro rozpor s čl. 36 odst. 3

ve spojení s , a odst.

4y zrušil, když dospěl k závěru, že, má-li "každý právo na

náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného

státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním

postupem, přičemž podmínky a podrobnosti realizace tohoto práva

stanoví zákon [ a 4y], pak takový zákon,

vydaný na základě ústavního zmocnění, nemůže nárok na náhradu

škody, v důsledku zmíněného jednání vzniklé, zcela anulovat

(negovat), a tím tedy ústavně zaručené základní právo, byť toliko

v určitých případech, popřít. V případě osob, kterým vznikla škoda

spočívající "pouze" v nákladech řízení, tak došlo postupem

zákonodárce promítnutým v napadeném ustanovení k naprostému

vyloučení této kategorie subjektů z práva na náhradu škody

způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu

či orgánu veřejné správy. Takový postup je v příkrém rozporu

s ústavním pořádkem České republiky a nerespektuje princip

minimalizace zásahu do základních práv v podobě jejich případného

omezení a maximalizace uchování obsahové podstaty základního

práva."

V daném případě krajský soud nepřiznal stěžovateli nárok na

náhradu nákladů řízení (konkrétně se jednalo o náklady zastoupení,

jež dle jsou součástí nákladů

řízení) jakožto materiální újmy, kterou mu stát způsobil svým

opatřením, a to z toho důvodu, že stěžovateli ve smyslu § 31 odst.

3 nevznikla ještě další (jiná) škoda.

Vzhledem k uvedenému nálezu Ústavního soudu je patrné, že

stěžovatel má nárok na náhradu nákladů zastoupení bez ohledu na

to, zda mu vznikla ještě jiná škoda než jen ta, jež spočívá

v nákladech řízení. Přestože Ústavní soud nevylučuje, že krajský

soud postupoval v tomto bodě (viz níže) v souladu s tehdy platným

ustanovením , napadeným

rozsudkem došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele ve

smyslu y. K tomu je třeba dodat, že další

požadavek krajského soudu ve smyslu § 31 odst. 3 citovaného

zákona, aby stěžovatel tvrdil a následně prokazoval, že mu

"náhrada nákladů již nebyla přiznána podle procesních předpisů",

není důvodný. Jak jednak vyplývá ze shora citovaného nálezu

Ústavního soudu, předmětné ustanovení je v podstatě nadbytečné,

neboť v takových případech zcela chybí základní předpoklad

odpovědnosti za škodu, totiž existence škody samotné. Kromě toho

tvrzení, že stěžovateli nebyla uhrazena škoda, zjevně vyplývá ze

skutečnosti, že stěžovatel uplatnil svůj nárok na její náhradu

prostřednictvím soudní žaloby, a důkazy o tom, že nebyla uhrazena,

jsou obsaženy v příslušném soudním spise (viz přípis Okresního

státního zastupitelství v Olomouci ze dne 17. 2. 2000 a přípis

Ministerstva spravedlnosti ze dne 10. 3. 2000), nehledě na to, že

předmětná náhrada v rámci trestního řízení není možná, neboť dle

§ 151 odst. 2 trestního řádu stát platí odměnu a náhradu hotových

výdajů pouze ustanovenému, a tedy nikoliv zvolenému obhájci,

o nějž se v tomto případě jednalo.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podle ustanovení § 82

odst. 2 písm. a) stěžovateli vyhovět

a v záhlaví uvedený rozsudek podle ustanovení § 82 odst. 3 písm.

a) citovaného zákona zrušit.

Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho rozhodnutí v této věci nelze

v žádném případě interpretovat tak, že by každé vznesení obvinění,

které nevyústilo v pravomocný odsuzující rozsudek, bylo možno

paušálně považovat za nezákonné.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. července 2002