Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 364/02

Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. a D. K., obou zastoupených JUDr. P. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2002, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. listopadu 2000, sp. zn. , ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas [ , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojí stěžovatelé proti rozhodnutím obecných soudů [rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2002 - -545, a jemu předcházejícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. listopadu 2000 -

-125, ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. listopadu 2000 - -126] a tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva obsažená

v a d a a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a přílohy č. 1 k této Úmluvě.

Obvodní soud pro Prahu 5 svým rozsudkem ze dne 2. listopadu 2000 ( ) zamítl žalobu stěžovatelů o vyklizení bytu číslo 7, o velikosti 3+1 s přísl., ve 3. patře domu čp. 837 v Praze 5, v H. ulici č. 16, a jeho předání stěžovatelům. Soud I. stupně vzal za prokázané, že v katastru nemovitostí je na příslušném listu vlastnictví zapsáno omezení stěžovatelů jako vlastníků domu čp. 837 v Praze - S. ve formě věcného břemene užívání předmětné bytové jednotky ve prospěch družstva Půdní byty S. Na základě tohoto zápisu mohou žalovaní (J. a V. U.), uživatelé sporného bytu, v dobré víře předpokládat, že nejpozději od 23. června 1992 nejsou dány pochybnosti, že k předmětnému bytu nevykonávají práva a povinnosti pronajímatelů stěžovatelé, ale uvedené družstvo. Soud I. stupně na základě těchto skutečností žalobu zamítl s poukazem na nedostatek aktivní legitimace na straně stěžovatelů. Svým usnesením ze dne 10. listopadu 2000 ( ) opravil uvedený rozsudek v části týkající se nákladů řízení, neboť při jejich vyčíslení došlo k početní chybě.

Do tohoto rozsudku soudu I. stupně ve znění uvedeného usnesení podali stěžovatelé odvolání, ve kterém namítli, že soud I. stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, svým rozsudkem ze dne 13. února 2002 ( ) potvrdil rozsudek soudu I. stupně, když převzal skutková zjištění učiněná soudem I. stupně a ztotožnil se i s právním posouzením věci.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé polemizují s právními a skutkovými závěry obecných soudů obou stupňů a setrvávají na svém základním tvrzení, že z žádného

z provedených důkazů nevyplývá, že by došlo ke vzniku věcného břemena ze zákona, neboť žalovaní nemají právní titul k užívání bytu, náležícího stěžovatelům. Stěžovatelé tvrdí, že žalovaní neprokázali, že by jim byl byt přidělen příslušným orgánem družstva SBDO č. 14 a že jim vzniklo právo užívání bytu. Stěžovatelé dále poukazují na postup Městského soudu v Praze, který v původním zrušujícím usnesení konstatoval, že žalují na plnění správně a existenci věcného břemene je nutno posuzovat jako předběžnou otázku, v následném (ústavní stížností napadeném rozhodnutí) však uvádí opak. Stěžovatelé proto navrhli zrušit rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívala v polemice s hodnocením důkazů a v nesouhlasu

s právními závěry obecných soudů; takto uplatněnými námitkami, v podstatě zcela shodnými jako v odůvodnění ústavní stížnosti, se však obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí zákonem stanoveným způsobem vypořádaly ( ) a zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci ( , y ČR) právní názor, který má ve skutkových zjištěních oporu, a proto pod aspektem ústavnosti ( y ČR) nelze obecným soudů nic vytknout.

Stěžovatelé přehlíží, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů, a již proto mu podle jeho ustálené judikatury nepřísluší hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Obdobně nedůvodné je i tvrzení stěžovatelů, že Městský soud v Praze vyslovil v ústavní stížnosti napadeném rozsudku jiný právní závěr, než ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí (usnesení ze dne 26. ledna 2000 - -61). Ani tímto tvrzením se věc neposunula do ústavněprávní roviny, a to již proto, že došlo ke změně skutkových okolností při vydání jeho následného (ústavní stížností napadeného) rozhodnutí (provedení důkazu výpisem z katastru nemovitostí LV 2588 ze dne 25. 5. 2000).

Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jednak povahou vývodů ústavní stížnosti, jednak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 18. července 2002