Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 739/01

Ústavní soud

rozhodl dne 18. července 2002 v senátě o ústavní

stížnosti M. Z., proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 ze

dne 3. 2. 2000, čj. 32569/00/004964/6380, rozhodnutí Finančního

ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 20. 7. 2000, čj.

FŘ-4210/14/00, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9.

2001, čj. -22, za účasti 1) Městského soudu

v Praze, 2) Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, 3)

Finančního úřadu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, se souhlasem

účastníků řízení bez ústního jednání, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2001, čj. -22, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní městoPrahu ze dne 20. 7. 2000, čj. FŘ-4210/14/00, a rozhodnutíFinančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 3. 2. 2000, čj.32569/00/004964/6380, se zrušují.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti směřující proti shora

označeným rozhodnutím orgánů veřejné moci, kterými byl vyměřen

notářský poplatek z dědictví a zamítnuta žaloba podaná podle hlavy

druhé části páté , stěžovatelka tvrdí, že jimi byla

porušena její práva ústavně zaručená v čl. 4 odst. 1 a čl. 36

(dále jen " ").

Stěžovatelka uvádí, že přestože se podle protokolu o předběžném

šetření tehdejší státní notářství dovědělo o skutečnosti, která je

předmětem poplatku, totiž o úmrtí M. B., nejpozději dne 17. 9.

1992, Finanční úřad pro Prahu 4 jí ústavní stížností napadeným

rozhodnutím vyměřil notářský poplatek z dědictví, aniž by

respektoval, že tříletá preklusivní lhůta již vypršela.

Stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem orgánů veřejné moci, že

tato lhůta se počítá až ode dne, kdy byl Finančnímu úřadu pro

Prahu 4 doručen příslušný dědický spis Obvodního soudu pro Prahu

4, sp. zn. , tj. až ode dne 15. 9. 1997, a v této

souvislosti odkazuje na přechodná a závěrečná ustanovení zákona

ČNR č. , o dani dědické, dani darovací a dani

z převodu nemovitostí (dále jen "zákon o trojdani"), která

upravují podmínky pro postup podle dosavadních předpisů po nabytí

účinnosti tohoto zákona. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka

vytýká Městskému soudu v Praze, že odmítl provést jí navržený

důkaz dědickým spisem Obvodního soudu pro Prahu 4 a že toto

odmítnutí řádně neodůvodnil. Ze všech shora uvedených důvodů

stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadená

rozhodnutí finančních orgánů a správního soudu zrušil.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze

dne 22. 4. 2002 uvedl, že dle jeho názoru k porušení ústavně

zaručených práv stěžovatelky nedošlo, neboť platební výměr byl

vydán na podkladě zákona ČNR č. , o notářských

poplatcích, a soud v napadeném rozsudku dostatečně vyložil, na

základě jakých skutečností a v jakých souvislostech s učiněnými

legislativními změnami týkajícími se kompetencí státních notářství

a finančních úřadů shledal existenci podmínky (zachování lhůty)

pro vyměření notářských poplatků. Městský soud v Praze zastává

stanovisko, že právní změna v kompetencích orgánů povolaných

zákonem k řízení o vyměření notářských poplatků z dědictví

znamená, že lhůta pro vyměření poplatku se nezbytně musí odvíjet

od skutečností, o nichž se dozví ten státní orgán, který je

zákonem povolán k vyměření poplatku (finanční úřad), a nikoliv ten

státní orgán, jehož pravomoc v tomto směru zanikla. Je třeba

rozlišovat skutečnosti podstatné pro vedení řízení o dědictví

a skutečnosti podstatné pro řízení o vyměření notářského poplatku

z dědictví. Pro řízení o vyměření notářského poplatku z dědictví

bylo rozhodující zjištění, kdy došlo k úmrtí zůstavitele, vydání

rozhodnutí o majetku v dědictví a o tom, kdo je nabyvatelem

dědictví, a dále také skutečnost, kdy se příslušný orgán

o vyměření majetku dověděl. Tyto skutečnosti byly ze správního

spisu zřejmé, žalobou nebyly napadány, a proto nebylo zapotřebí,

aby soud vedl dokazování celým dědickým spisem, když nadto pro

tento postup neměl oporu v zákoně. Městský soud v Praze ve svém

vyjádření rovněž popírá tvrzení, že odmítnutí provedení důkazu

celým dědickým spisem neodůvodnil a s navrženými důkazy se

nevypořádal a odkazuje na napadené rozhodnutí a jemu předcházející

rozsudek ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. , z něhož

vycházelo rozhodnutí správního orgánu a jímž byl tento orgán

vázán. Městský soud v Praze navrhl, aby Ústavní soud ústavní

stížnost odmítl z důvodu zjevné neopodstatněnosti, neboť

stěžovatelka, pokud jde o běh lhůty k vyměření notářských poplatků

z dědictví, nerozlišuje skutečnosti podstatné pro dědické řízení

a skutečnosti podstatné pro řízení o vyměření notářských poplatků.

Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu ve svém vyjádření ze

dne 11. 3. 2002 uvedlo mimo jiné i to, že v rámci odvolacího

řízení odvolací orgán zkoumal, zda námitka promlčení vyměření

notářského poplatku z dědictví je oprávněná. Odvolací orgán vyšel

z toho, že zákon o notářských poplatcích, který neobsahuje

ustanovení o povinnosti poplatníka notářského poplatku z dědictví

podat přiznání, jak je tomu u daně dědické, a že podkladem pro

vyměření notářského poplatku z dědictví je pro finanční úřad

stejnopis pravomocného usnesení o dědictví a celý dědický spis.

Finanční úřad pro Prahu 4 se dověděl o skutečnosti, která byla

v uvedené věci předmětem notářského poplatku, dne 15. 9. 1997 a ve

lhůtě vyměřil notářský poplatek z dědictví, když napadený platební

výměr byl řádně doručen dne 26. 4. 2000. Finanční ředitelství pro

hl. m. Prahu navrhlo, aby s ohledem na tato zjištění byla ústavní

stížnost zamítnuta.

Finanční úřad pro Prahu 4 ve vyjádření ze dne 13. 3. 2002

odkázal na právní názor Městského soudu v Praze, vyjádřený

v předchozím rozsudku, kterým byl správce daně vázán při svém

dalším rozhodování. Po zániku státních notářství přešla

rozhodovací činnost v oblasti notářských poplatků na finanční

úřady. Hmotně právní část vyměřovacího řízení notářských poplatků

byla upravena v ustanovení § 24 zákona o trojdani, procesní část

v ustanovení zákona ČNR č. , o správě daní

a poplatků. Z těchto ustanovení vyplývá, že do 1. ledna 1993 se

finanční úřad nemohl dozvědět o skutečnostech, které jsou

předmětem poplatku, a tudíž nemohla začít běžet tříletá lhůta, po

tomto datu se o těchto skutečnostech mohl dovědět pouze způsobem

upraveným v ustanovení § 21 zákona o správě daní a poplatků a §

21 odst. 4 zákona o trojdani. Finanční úřad pro Prahu 4 ve

vyjádření dále poukázal na to, že v daném případě po státním

notářství vyměřovací řízení nedokončoval (§ 24 odst. 2 zákona

o trojdani), neboť dědické řízení nebylo skončeno. Správce daně

proto postupoval podle ustanovení § 24 odst. 1 zákona o trojdani,

a dále § 1, § 21 a § 102 zákona o správě daní a poplatků, jeho

rozhodnutí vykazovalo všechny zákonné náležitosti, dědický spis

byl poplatníkovi, případně jeho zástupci, k dispozici

k nahlédnutí u správního orgánu. Postup stěžovatelky, jakož i její

návrhy na doplnění dokazování, považuje správce daně za obstrukční

s cílem zabránit vybrání notářského poplatku v objektivní

prekluzivní lhůtě 10 let, která uplyne 31. 12. 2002.

Orgány veřejné moci, jako účastníci řízení, stejně jako

stěžovatelka, vyjádřily souhlas s rozhodnutím bez nařízení ústního

jednání.

Ústavní soud si vyžádal dědický spis bývalého Státního

notářství pro Prahu 4, sp. zn. , ze kterého zjistil, že

M. B. zemřel dne 15. 7. 1992 v Nemocnici Na Františku v Praze

a že Státní notářství pro Prahu 4 se o jeho smrti dovědělo dne

21. 7. 1992. Rozhodnutím ze dne 29. 4. 1993, č.j. -15,

Nd 184/93, Obvodní soud pro Prahu 4 potvrdil M. J-ovou jako

jedinou dědičku. Rozhodnutí nabylo právní moci téhož dne, pokyn

k zaslání spisu příslušnému finančnímu úřadu však byl učiněn až po

více než 4 letech, dne 24. 7. 1997. Dle doručenky byl dědický spis

doručen Finančnímu úřadu pro Prahu 4 dne 15. 9. 1997.

Ze spisu Finančního úřadu pro Prahu 4 vedeného k rozhodnutí

ze dne 3. 2. 2000, čj. 32569/00/004964/6380, spisu Finančního

ředitelství pro hl. m. Prahu vedeného k rozhodnutí ze dne 20. 7.

2000, čj. FŘ-4210/14/00, a spisu Městského soudu v Praze, sp. zn.

, Ústavní soud ověřil, že Finanční úřad pro Prahu

4 vyměřil citovaným platebním výměrem stěžovatelce jako právní

nástupkyni zemřelé M. J-ové, dědičce po M. B., poplatek v celkové

výši 60 875,- Kč, proti kterému stěžovatelka podala odvolání,

v němž namítla prekluzi lhůty k vyměření notářského poplatku

z dědictví.

Odvolací správní orgán odvolání zamítl s argumentací, že

tříletou prekluzivní lhůtu je třeba počítat od konce kalendářního

roku, kdy se o skutečnosti, která je předmětem poplatku, dověděl

finanční úřad, na který přešla působnost vyměřovat notářské

poplatky z dědictví, takže dověděl-li se příslušný finanční úřad

o této skutečnosti dne 15. 9. 1997 a platební výměr byl

stěžovatelce doručen dne 26. 4. 2000, došlo k vyměření notářského

poplatku z dědictví ve lhůtě stanovené zákonem. Odvolací orgán

poukázal na to, že stejný názor vyslovil i Městský soud v Praze

v odůvodnění rozsudku ze dne 30. 11. 1999, č.j. -23,

kterým byl správní orgán vázán.

Žalobu podanou podle hlavy druhé části páté Městský

soud v Praze zamítl. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného

rozsudku vyplynulo, že Městský soud v Praze vyložil ustanovení §

34 odst. 2 zákona o notářských poplatcích, konkrétně počátek běhu

tříleté lhůty, ve které lze vyměřit a vymáhat notářské poplatky,

již ve svém rozhodnutí ze dne 30. 11. 1999, č.j. -23.

Tímto rozsudkem byla zrušena původně vydaná správní rozhodnutí ve

věci vyměření notářského poplatku poplatníkovi paní M. J-ové,

která však v době jejich vydání již nežila, a neměla tak

způsobilost být účastníkem správního řízení. Finanční úřad pro

Prahu 4 se pak při vydání ústavní stížností napadeného platebního

výměru právním názorem správního soudu ohledně běhu tříleté

prekluzivní lhůty řídil. Městský soud v Praze v přezkoumávaném

rozsudku tyto závěry zopakoval a dále uvedl, že teprve vydáním

rozhodnutí o dědictví byly známy skutečnosti rozhodné pro

stanovení poplatku a určení, kdo je poplatníkem notářského

poplatku z dědictví. Rozhodnutí o dědictví bylo vydáno dne 29. 4.

1993, tedy v době, kdy již státní notářství neexistovala. Protože

v žádném právním předpisu nebylo konkrétně stanoveno, zda

prekluzivní lhůta k vyměření a vymáhání notářského poplatku, který

byl vyměřen po 1. 1. 1993, počíná běžet od okamžiku, kdy se

o vzniku poplatkové povinnosti dozví soud, nebo kdy se o této

skutečnosti dozví příslušný finanční úřad, bylo třeba dle názoru

Městského soudu v Praze vycházet z toho, že původní působnost

státních notářství rozhodovat o dědictví a vyměřovat notářské

poplatky z dědictví byla v podstatě rozdělena mezi soud a správní

orgán. Za takového stavu věci je třeba ustanovení § 34 odst. 2

zákona o notářských poplatcích vykládat tak, že tříletá lhůta

počíná běžet od konce kalendářního roku, kdy se o skutečnosti,

která je předmětem poplatku dověděl finanční úřad, neboť na něho

přešla působnost notářské poplatky z dědictví vyměřovat. V daném

případě tedy podle Městského soudu v Praze začala běžet tříletá

lhůta od konce roku 1997, a k vyměření notářského poplatku

z dědictví tak došlo ve stanovené lhůtě.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska

tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že

ústavní stížnost je důvodná.

Městský soud v Praze vyšel při svém rozhodování z toho, že

pro věc je rozhodující, že teprve vydáním rozhodnutí o dědictví

byly známy skutečnosti rozhodné pro stanovení poplatku a že toto

rozhodnutí bylo vydáno až v roce 1993. V těchto souvislostech

městský soud považoval výklad ustanovení § 34 odst. 2 zákona

o notářských poplatcích, o počátku běhu prekluzivních lhůt, za

klíčový a toto ustanovení vyložil tak, že nebylo-li v žádném

právním předpisu konkrétně stanoveno, zda prekluzivní lhůta

k vyměření a vymáhání notářského poplatku počíná běžet od

okamžiku, kdy se o skutečnosti, která je předmětem poplatku, dozví

soud nebo příslušný finanční úřad, je třeba citované ustanovení

vykládat tak, že lhůta počíná běžet od konce kalendářního roku,

kdy se o skutečnosti, která je předmětem poplatku, dověděl

finanční úřad, neboť na tento správní orgán přešla působnost

notářské poplatky z dědictví vybírat.

Ústavní soud, který je oprávněn hodnotit ústavnost rozhodnutí

orgánů veřejné moci, jehož součástí je i posouzení, zda výklad

aplikovaných právních norem byl proveden ústavně konformním

způsobem, tyto závěry Městského soudu v Praze nesdílí, neboť jeho

výklad, tak jak byl proveden, je v rozporu s požadavkem rovnosti

v právech.

Na danou věc dopadají tyto předpisy jednoduchého práva:

ustanovení (Dědictví se nabývá smrtí

zůstavitele), ustanovení § 24 odst. 1 zákona o trojdani účinného

od 1. 1. 1993 [Pokud nastala před účinností tohoto zákona

skutečnost, která byla podle dřívějších předpisů předmětem

poplatku (daně) z dědictví, postupuje se podle dřívějších

předpisů], zákon o notářských poplatcích zrušený zákonem

o trojdani, ustanovení § 12 Předmět poplatku (Předmětem poplatku

je nabytí majetku děděním a jiné bezúplatné nabytí majetku úmrtím

občana), ustanovení § 25 písm. c) Vznik poplatkové povinnosti

(Poplatková povinnost vznikne, jakmile nastane skutečnost, která

je předmětem poplatku; touto skutečností je převod nebo přechod

majetku na nabyvatele u notářského poplatku z dědictví)

a ustanovení § 34 odst. 2 (Poplatek nelze vyměřit ani vymáhat po

uplynutí tří let od konce kalendářního roku, ve kterém se státní

notářství dovědělo o skutečnosti, která je předmětem poplatku).

S ohledem na právní skutečnost, smrt M. B. dne 15. 7. 1992,

která nastala před účinností zákona o trojdani, orgány veřejné

moci postupovaly při projednávání dané věci zcela správně podle

zákona o notářských poplatcích v souladu s přechodnými

ustanoveními zákona o trojdani (§ 24 odst. 1). Problém nastal při

výkladu počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty v ustanovení

§ 34 odst. 2 zákona o notářských poplatků, při výkladu toho, co se

rozumí "skutečností, která je předmětem poplatku". Podle

ustanovení § 25 písm. c) zákona o notářských poplatcích touto

skutečností "je . přechod majetku na nabyvatele", ke kterému

v souladu s ustanovením § 460 o. z. dochází okamžikem smrti

zůstavitele. Jiné skutečnosti jsou nerozhodné (např. kdy bylo

dědictví potvrzeno jedinému dědici, popř. kdy bylo dědictví

vypořádáno mezi dědici, apod., srov. i Nejvyšší soud ČSR,

občanskoprávní kolegium, Cpj 202/86, K výkladu a používání zákona

ČNR č. ze dne 23. 6. 1987).

V projednávaném případě se příslušné státní notářství

dovědělo o skutečnosti, která je předmětem poplatku (jinak

vyjádřeno, dovědělo se o přechodu majetku na nabyvatele

v důsledku smrti zůstavitele), v průběhu druhé poloviny roku

1992, kdy mu zprávu o úmrtí zůstavitele podala Nemocnice Na

Františku v Praze a kdy při předběžném šetření zjistilo, že

zůstavitel zanechal majetek. Podle ustanovení § 34 odst. 2 a 4

zákona o notářských poplatcích tak začala od konce roku 1992

plynout subjektivní i objektivní lhůta pro vyměření poplatku;

subjektivní tříletá lhůta vypršela ke konci roku 1995 (konkrétně

k 31. 12.), objektivní desetiletá lhůta vyprší ke konci roku

2002. Pro posouzení dané věci tak bylo podstatné, že skutečností,

která spustila běh prekluzivních lhůt, byla informovanost státního

notářství o úmrtí zůstavitele, a nikoliv okamžik vydání

rozhodnutí, kterému je v kontextu s ustanovením § 460 o. z. a §

12 a § 25 písm. c) zákona o notářských poplatcích nutno přisoudit

pouze deklaratorní charakter. Po započetí běhu prekluzivních lhůt

pak zůstal bez vlivu následný zánik státních notářství a převzetí

jejich agendy jinými orgány veřejné moci [ ,

kterým se mění a doplňuje , zrušuje zákon

o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský

řád) a mění a doplňují některé další zákony].

Připuštění výkladu ustanovení § 34 odst. 2 a 4 zákona

o notářských poplatcích tak, jak byl proveden Městským soudem

v Praze, by znamenalo, že právní posouzení postavení osob,

u kterých byly dány stejné výchozí podmínky vzniku poplatkové

povinnosti a aplikován postup podle dosavadních předpisů, by bylo

neodůvodněně řešeno rozdílným způsobem, což je postup, který je

v rozporu s ústavním principem rovnosti v právech.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud z důvodu porušení čl.

1, , 2 y ústavní stížnosti podle ustanovení

, o Ústavním soudu,

vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Jelikož

důvody zrušení rozsudku byly založeny již rozhodnutími Finančního

úřadu pro Prahu 4 a Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, jakož

i z důvodu procesní ekonomie, Ústavní soud rozhodl i o zrušení

těchto rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. července 2002