Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 644/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. R. a Z. R., obou zastoupených JUDr. F. S., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. , a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se svou včasnou ústavní stížností domáhali zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, jimž z důvodů ve stížnosti uvedených vytkli, že "bylo povinností obecného soudu řízení podle přerušit z moci úřední a žalobcům tím alespoň umožnit provedení právního úkonu, byť nikoli povinného, nicméně odůvodněného, tj. podání žaloby o prohlášení vlastníka budovy" a že tímto postupem soudů bylo zároveň porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle d, podle kterého je každému dáno, aby se při obraně svého práva stanoveným způsobem domáhal jeho ochrany před soudy, které jsou k tomu ústavně povolány (y ČR).

V dané věci obecné soudy zamítly návrh stěžovatelů, kterým se tito domáhali, aby rozhodnutím obecného soudu byl nahrazen nedostatek vůle na straně žalovaného splnit povinnost uloženou v , o vlastnictví bytů, tedy uzavřít smlouvu o převodu bytu s fyzickou osobou, členem družstva, která je nájemcem družstevního bytu.

Odvolací soud, se zřetelem na složitost projednávané věci danou nepřesnou formulací příslušných ustanovení zákona č. 2/2001 Sb. (úplné znění , ve znění novel), připustil proti svému rozhodnutí dovolání, neboť řešení otázek spojených s převodem družstevních bytů považuje za otázku zásadního právního významu.

Stěžovatelé proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání, jímž se Nejvyšší soud ČR (dále též dovolací soud) věcně zabýval a svým rozsudkem ze dne 14. 3. 2002, sp. zn.

, jejich dovolání zamítl. Stěžovatelům bylo předmětné rozhodnutí doručeno dne 2. 4. 2002.

Ústavní soud po uplynutí šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti stanovené v

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ověřil, že výše označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR stěžovatelé ústavní stížností nenapadli, respektive svou ústavní stížnost v tomto směru nerozšířili, přičemž jejich argumentace uplatněná v podané ústavní stížnosti i v dovolání je totožná.

V dané situaci, aniž by Ústavní soud mohl jakkoliv posuzovat závěry dovolacího soudu uvedené v jeho rozhodnutí, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost stěžovatelů odmítnout, když dovolací soud se z podnětu podaného dovolání všemi argumenty, stěžovateli shodně uváděnými jak v dovolání, tak v ústavní stížnosti, zabýval a posuzoval je.

Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. K této nápravě však nemůže dojít, pokud by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížností lze totiž napadnout pouze pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V konkrétním případě je takovým rozhodnutím právě zmíněný rozsudek dovolacího soudu.

Stěžovatelé tedy rozsudek o svém dovolání, které bylo založeno na totožné argumentaci jako ústavní stížnost, ve lhůtě zákonem stanovené pro její podání již ústavní stížností nenapadli. Z přezkumu Ústavního soudu tak bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním opravném prostředku poskytovaném k ochraně práva. Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující pouze proti rozsudkům soudu prvního a druhého stupně, by tak vedlo k tomu, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR by zůstalo nedotčeno. Tato situace by nepochybně byla v rozporu s principem právní jistoty (viz též usnesení Ústavního soudu č. 2, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997).

Shora uvedené skutečnosti, byť procesní povahy, jsou podle názoru Ústavního soudu evidentní a pro rozhodnutí o ústavní stížnosti natolik relevantní, že nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. července 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu