Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 382/02

Ústavní soud rozhodl dne 4. července 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. E. N., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2002, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne

17. října 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své občanskoprávní věci pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2002 ( -30) a spolu s ním také jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne

17. října 2001 ( -18) a tvrdil, že oba obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( a 3 d), a také právo plynoucí z Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv

došlo - stručně shrnuto - jednak tím, že obecné soudy zamítly stěžovatelovu žalobu vůči České republice na zaplacení částky 90.000,- Kč (odvolací soud zamítavý rozsudek obecného soudu I. stupně potvrdil), která měla přestavovat náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ( ), jednak tím, že jej zavázaly nahradit státu náklady řízení před obecnými soudy obou stupňů (odměna za zastupování advokátem). Posléze uvedené tvrzení odůvodnil stěžovatel tím, že zastupování českého státu je "zákonnou povinností ministra financí", který je pro tento účel "personálně i finančně plně vybaven ze státního rozpočtu", že proto "nelze spravedlivě žádat na neúspěšném žalobci, aby hradil náklady advokáta, který zastupuje dle plné moci ministerstvo financí", a že "hrozba povinnosti náhrady" v obdobném případě "porušuje volnost a svobodu poškozeného domáhat se náhrady škody od státu".

Stěžovatel proto - aniž by svá tvrzení stran porušení ústavně zaručených práv blíže odůvodnil - navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Odhlédnuto od toho, že odůvodnění ústavní stížnosti je výlučně zaměřeno na otázky spojené s obecným právem, které však Ústavnímu soudu ve smyslu jeho rozhodovací praxe nepřísluší posuzovat (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další), z odůvodnění obou ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že oba obecné soudy stěžovatelově věci věnovaly dostatečnou pozornost, z níž také v potřebném rozsahu zjistily skutkový stav věci, a jestliže dospěly k závěru, že stěžovatel v rozhodném směru neunesl stran svých tvrzení důkazní břemeno, je tento závěr zcela v souladu se skutkovými zjištěními; ostatně ani v ústavní stížnosti stěžovatel nekonkretizuje, jaké jeho vlastní věci či věci z jeho podílu na bezpodílovém spoluvlastnictví manželů mu byly protiprávním postupem při realizaci konfiskačního výroku z někdejšího trestního odsouzení (později zrušeného rozsudku Obvodního soud pro Prahu 6 - ) odebrány a obdobně jako v řízení před obecnými soudy jen opakuje námitku nepřezkoumatelnosti obecnými soudy vydaných rozhodnutí, která "odporují životní praxi, že spořádání rodin s nezletilými dětmi nemá jednoho majetku". Obdobně nedůvodné jeví se tvrzení stěžovatele stran jeho povinnosti náhrady nákladů na právní zastoupení advokátem; co do věcné stránky pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí stěžovatele odkázat na zcela dostatečné odůvodnění nákladového výroku odvolacím soudem, když jinak i tato problematika, z důvodů vyložených již dříve, se z pravomoci Ústavního soudu vymyká.

Protože z rozhodovacích důvodů obecných soudů obsažených v odůvodnění jejich rozhodnutí se podává, že tyto soudy se zabývaly všemi tvrzeními stěžovatele a že se s nimi také přiměřeným a zákonným způsobem vypořádaly ( ), nelze než uzavřít, že za výhrady již dříve zmíněné rozhodnutím obecných soudů z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) nelze nic vytknout.

Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 4. července 2002