Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 21/02

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení stěžovatele J. N. N., zastoupeného JUDr. F. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soud v Hradci Králové, č.j. -63, ze dne 20. 6. 2001,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel podal dne 10. 1. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 11. 1. 2001. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soud v Hradci Králové, č.j. -63, ze dne 20. 6. 2001, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové, č.j. -40, ze dne 4. 10. 2000, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 52.904,35 Kč z titulu náhrady za stavbu podle a , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Podle názoru stěžovatele napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle d (dále jen ""). Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. , vedený u Okresního soudu v Hradci Králové. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel uplatnil u Okresního soudu v Hradci Králové žalobu o poskytnutí náhrady ve výši 52.904,35 Kč za stavbu čp. 14 a stavební parcelu č.p. 21 v obci T., kat.ú. S. L. Uvedenou náhradu stěžovatel požadoval podle § 14 a násl. zákona o půdě proto, že je oprávněnou osobou podle citovaného zákona, avšak předmětná nemovitost byla v roce 1987 převedena na fyzickou osobu, která není povinna tyto nemovitosti vydat. Žalovaný Lesy České republiky neměl rovněž povinnost nemovitost vydat, když Okresní úřad v Táboře, pozemkový úřad rozhodl, že stěžovatel není jejich vlastníkem a má právo na náhradu. Stěžovatel poprvé vyzval žalovaného k poskytnutí náhrady dne 12. 12. 1992, podruhé dne 14. 6. 1996 a dále několikrát v roce 1999, uvedená data byla mezi účastníky nesporná. Žalovaný uvedl, že mezi účastníky je vztah oprávněné a povinné osoby, se stěžovatelem opakovaně jednal o způsobu náhrady, nedospěli však k dohodě. Žalovaný uplatnil námitku promlčení. Soud I. stupně zkoumal nejdříve, zda stěžovatel dodržel lhůty, které jsou k uplatnění restitučních nároků stanoveny v zákoně o půdě. Soud ze jištěného stavu dovodil, že pokud stěžovatel vyzval žalovaného dne 12. 12. 1992 k vydání náhrady, pak tak učinil ve lhůtě stanovené v § 16 odst. 3 citovaného zákona. V takovém případě měl být podle § 16 odst. 5 dohodnut způsob náhrady do 60 dnů od podání písemné výzvy. Podle § 16 odst. 6 citovaného zákona platí, že nedojde-li k dohodě o způsobu náhrady škody podle odst. 5 tohoto ustanovení, rozhodne o způsobu náhrady na návrh soud. V daném případě to znamená, že nedošlo-li do 60 dnů od podání výzvy k dohodě o způsobu náhrady, vzniklo stěžovateli právo domáhat se určení způsobu náhrady soudem. Od tohoto okamžiku začala běžet stěžovateli obecná promlčecí doba 3 let. Soud I. stupně dovodil, že promlčecí doba skončila nejpozději v prosinci 1995, žaloba však byla podána až dne 11. 11. 1999. Závěr o promlčení by se uplatnil i v případě výzvy podané 14. 6. 1996. V tomto případě by však byl nárok i prekludován, protože v souladu s § 13 zákona o půdě ho bylo možno uplatnit do 31. 1. 1993. Stejné závěry platí i pro výzvy z roku 1999. Dále soud I. stupně posuzoval, zda na běh promlčecích a prekluzivních lhůt mohlo mít vliv rozhodnutí Okresního úřadu v Táboře pozemkového úřadu ze dne 20. 10. 1997, které nabylo právní moci dne 25. 11. 1997. Soud I. stupně dospěl k závěru, že tato skutečnost neovlivnila běh promlčecích a prekluzivních lhůt. Navíc vzhledem ke konkrétním okolnostem případu je třeba poznamenat, že ve lhůtě 6 měsíců, následujících po právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, stěžovatel žalovaného k vydání náhrady nevyzval. Vzhledem k těmto závěrům pak soud I. stupně rozsudkem, č.j. -40, ze dne 4. 10. 2000, žalobu zamítl.

K odvolání stěžovatele rozhodoval ve věci Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem, č.j. -63, ze dne 20. 6. 2001, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. V odůvodnění pak uvedl, že jádro sporu se soustředilo do vyřešení otázky, zda uplatněné právo je či není promlčeno. Právo na poskytnutí náhrady za stavbu, kterou nelze vydat, je právem majetkové povahy a jako takové je promlčitelné. Protože neobsahuje zvláštní úpravu, nastupuje použití , tedy obecná promlčecí doba 3 roky podle . Jestliže žalovaný potvrdil převzetí výzvy (tato skutečnost je nesporná), lze předpokládat, že výzva byla doručena v měsíci prosinci 1992, což znamená, že promlčecí lhůta uplynula v prosinci 1995. Jestliže žaloba napadla u soudu I. stupně až dne 11. 11. 1997 a jestliže žalovaný vznesl námitku promlčení, nebylo možno promlčené právo stěžovateli přiznat. Promlčení práva nemohla zvrátit skutečnost, že stěžovatel dodatečně uplatnil u příslušného pozemkového úřadu i právo na vydání sporné stavby. Zde se jednalo o právo odlišné a zahájení správního řízení nemohlo přivodit stavění promlčecí doby podle a znovuobnovení možnosti pro stěžovatele požádat žalovaného o poskytnutí náhrady do šesti měsíců od právní moci zamítavého rozhodnutí pozemkového úřadu.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou se domáhal ochrany svého práva na spravedlivý proces podle y. Porušení uvedeného práva spatřoval navrhovatel v tom, že odvolací soud, ale i soud I. stupně při hodnocení námitky promlčení v daných souvislostech nepřihlédly k zásadě dobrých mravů. Stěžovatel měl vůči povinné osobě řadu nároků z rozsáhlé restituce, povinná osoba prohlašovala, že všechny nároky uspokojí až celkově po uzavření příslušných řízení. Povinná osoba přistupovala k plnění svých povinností velmi liknavě, nabízela plnění ve věcech lesní cesty a silničky), což stěžovatel považoval za nesmysl, protože ty byly vydány spolu s pozemky. Povinná osoba byla postižena i správní sankcí - složení kauce ve výši oprávněného nároku na náhradu za hájovnu na účet Pozemkového fondu. Stěžovatel proto vzhledem ke všem okolnostem, kdy povinná osoba přislíbila plnění, vázala je však na ukončení restitučního řízení, považuje námitku promlčení za výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel proto žádal, aby Ústavní soud zrušil rozsudek odvolacího soudu.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Hradci Králové jako účastník řízení, v němž plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svého základního práva zakotveného vě, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Jádrem ústavní stížnosti je otázka uplatnění námitky promlčení žalovanou stranou ve sporu vedeném před obecnými soudy a počátek lhůty pro poskytnutí náhrady za stavbu. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že účelem promlčení je jednak stimulovat subjekty k včasnému vykonání subjektivních občanských práv (pohledávek), jednak čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých povinností vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti) ze strany soudů. Tím institut promlčení v souladu s požadavkem právní jistoty brání existenci dlouhotrvajících občanských subjektivních práv a jim odpovídajících povinností, které jsou - zejména pokud jde o jejich dokazování po uplynutí delší doby - vždy spjaty s určitou sporností. Lze tedy říci, že povinnému subjektu je poskytnuta námitka promlčení jako účinná možnost ochrany před výše uvedenými negativními dopady dlouhotrvajících občanských subjektivních práv. Je pak na úvaze tohoto povinného subjektu, zda námitku promlčení uplatní či nikoliv. Současně je třeba připomenout, že zdůrazňuje i vlastní přičinění subjektů pro ochranu svých práv a požaduje, aby především ony samy sledovaly svá subjektivní práva a činily takové kroky, aby nedocházelo k jejich ohrožování a poškozování. Ústavní soud současně považuje za nezbytné zdůraznit, že institut promlčení patří k těm zásadním a závažným institutům občanského práva hmotného, ale i právního řádu jako celku, že nelze do jeho výkladu zasahovat ať již extenzivně či restriktivně aplikací dalších obecných institutů právního řádu, tj. i aplikací obecných zásad. Pokud jde o počátek běhu promlčení lhůty nezbylo Ústavnímu soudu než se ztotožnit se závěry obecných soudů, které z provedených důkazů a tvrzení mezi účastníky nesporných vyvodily počátek promlčecí lhůty k uplatnění nároku na poskytnutí náhrady za stavbu. Ústavní soud se ztotožnil i se závěrem obecného soudu I. stupně v tom, že se ve věci uplatnilo i ustanovení zákona o půdě se stanovenou šestiměsíční prekluzívní lhůtou. Vzhledem k těmto závěrům pak nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces.

Na základě výše uvedeného pak nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. července 2002

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu