Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 50/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Miloše Holečka ve věci ústavní stížnosti ing. J.K., zastoupeného JUDr. L.E., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8.11.2000, č.j. -34, a proti rozhodnutí FŘ ze dne 26.11.1998, č.j. 6723/110/98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8.11.2000, č.j. -34, a současně i rozhodnutí FŘ ze dne 26.11.1998, č.j. 6723/110/98, ve věci daně z příjmu. V návrhu na zahájení řízení uvedl, že od FNM (dále jen "FNM ČR") zakoupil smlouvou o prodeji privatizovaného podniku ze dne 1.4.1995 nemovitý a movitý majetek, který v krátké době poté přenechal do nájmu. Dne 12.3.1996 uzavřel kupní smlouvu, kterou na kupujícího převedl nemovitosti podniku, a téhož dne uzavřel s tímtéž kupujícím druhou kupní smlouvu o prodeji movitých věcí a zařízení umístěných v areálu podniku. Příjmy z prodeje nemovitostí přiznal a odvedl, příjmy z prodeje movitého majetku nepřiznal, neboť je považuje za osvobozené od daně. F.ú. u stěžovatele provedl v roce 1998 daňovou kontrolu a dodatečným platebním výměrem mu vyměřil daň ve výši 1 787 200 Kč, když dospěl k závěru, že skutečný obsah právního úkonu je zastřen stavem formálněprávním a že se nejedná o příjem z prodeje movitých věcí, ale o příjem z prodeje obchodního majetku. Proti platebnímu výměru podal stěžovatel odvolání, jež bylo napadeným rozhodnutím FŘ zamítnuto. Posléze podal stěžovatel správní žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem také zamítl, a to s odůvodněním, že nebyl dán důvod pro osvobození od daně z příjmů, když zdůraznil, že stěžovatel koupil obchodní majetek podle § 6 odst. 1 obch. zákoníku, sám byl podnikatel a prodával podnik jako funkční celek.

Stěžovatel je přesvědčen, že napadená rozhodnutí porušují jeho základní právo a svobody, konkrétně právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle d (dále jen "") a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rovnost účastníků podle y, právo na ochranu vlastnictví podle Dodatkového protokolu k Úmluvě, právo na zákonný postup orgánů státní moci podle y (dále jen "") a podle y také jeho právo na to, že mu daň bude uložena jen na základě zákona podle y. Jednotlivé zásahy podrobně specifikoval v další části podání. Kromě jiného zde uvedl, že odvolací soud argumentuje definicí obchodního majetku zařazenou do obch. zákoníku, ač měl aplikovat definici zařazenou do ,o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, obsahující jeho vymezení pro účely daně z příjmů fyzických osob, tj. jako souhrn majetkových hodnot, které jsou ve vlastnictví poplatníka a které byly nebo jsou účtovány. Skutečnosti proto neodpovídá, že uvedené movité věci byly v jeho obchodním majetku i podle zákona o daních z příjmů. Namítá, že předmětný movitý i nemovitý majetek nakoupil jako fyzická osoba, nikoliv jako podnikatel, finanční prostředky použité na zaplacení kupní ceny nebyly finančními prostředky zaúčtovanými v jeho účetnictví souvisejícím s podnikáním, byly to jeho prostředky soukromé. Porušení práva na rovnost účastníků stěžovatel spatřuje především v tom, že Krajský soud v Ústí nad Labem se nezabýval jeho argumentací o použití , ale že vycházel pouze ze stanoviska FŘ. Porušení práva na ochranu vlastnictví shledává v tom, že mu finanční úřady určují povinnost nakládat se svým majetkem určitým způsobem, totiž zařadit jej do obchodního majetku, ač mu to žádný zákon neukládá. K porušení práva na zákonný postup došlo podle jeho názoru tím, že finanční orgány postupovaly způsobem, který jim zákon neumožňuje. Konečně porušení práva na uložení daně jen na základě zákona nastalo v důsledku zdanění prodeje movitého majetku, ačkoliv je tento prodej od daně z příjmů výslovně osvobozen.

Krajský soud v Ústí nad Labem nadále trvá na svém rozsudku, odkázal na jeho odůvodnění, zdůraznil, že ani dodatečně nezjistil, že by bylo třeba cokoliv na důvodech měnit, a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

FŘ ve vyjádření zejména zdůraznilo, že stěžovatel zpracoval privatizační projekt, v němž sdělil svůj podnikatelský záměr jako fyzická osoba - podnikatel. Svoje tvrzení o tom, že areál dřevařského závodu nabyl jako majetek soukromý, nedoložil žádným důkazním prostředkem, ač na něm leží důkazní břemeno. Vedlejší účastník dovozuje, že pokud je majetek nakoupený podnikatelem svým účelovým využitím určen pro podnikání, pak jde o obchodní majetek a je povinností daňového subjektu jej zahrnout do účtování. Z porušení povinnosti účtovat o majetku nelze vyvodit závěr, že majetek, o kterém nebylo účtováno, není obchodním majetkem, tedy na základě porušení jednoho zákona se nelze domáhat ustanovení jiného zákona. Upozorňuje, že i po nabytí podniku se stěžovatel choval jako podnikatel (v právním vztahu s L.,). Podle názoru vedlejšího účastníka nedošlo k porušení žádného základního práva nebo svobody a v závěru navrhuje, aby Ústavní soud nálezem potvrdil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.

Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním předložených listinných důkazů, včetně spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem a FŘ, jakož i posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ohledně právního hodnocení Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel se domáhá přezkumu rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem Ústavním soudem tak, jako by tento soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Je přitom notorietou, kterou Ústavní soud opětovně připomíná, že mu taková role nepřísluší. Stěžovatel učinil středobodem ústavní stížnosti polemiku se závěry obecného soudu a finančních orgánů ohledně obsahu pojmu "podnik", především z hlediska jeho vymezení v obch. zákoníku a v zákoně o účetnictví. Přitom je nezpochybnitelné, že stěžovatel získal majetek od FNM ČR koupí, a to na základě privatizačního projektu. V tomto projektu je uvedeno, že prodávaný podnik tvoří pila, která je svou výrobou vhodná pro soukromé podnikání, že tato jednotka tvoří z hlediska technologie, získávání materiálu a odbytu ucelený výrobní subjekt. Rovněž je v privatizačním projektu konstatováno, že samostatnost a privatizace závodu V., vedle ekonomických efektů, umožní rovněž přímé napojení na výrobce surovin v oblasti. Je evidentní, že privatizační projekt směřuje k pokračování a rozšiřování soukromého podnikání v dané oblasti. Stěžovatel také podnik s tímto záměrem koupil, neboť v kupní smlouvě ze dne 1.4.1995 uzavřené s FNM ČR se zavázal, že kupuje ve smlouvě uvedený majetek za podmínek rovněž ve smlouvě uvedených, tedy že jej kupuje dle privatizačního projektu č. 20853, tj. se záměrem, který je v privatizačním projektu uveden - pokračovat a rozšiřovat soukromé podnikání v dané oblasti. S ohledem na charakter předmětu koupě - podnik, jako soubor věcí a práv tvořící funkční podnikatelský celek - nabyl stěžovatel tento podnik jako věc hromadnou, nikoliv jen vlastnické právo k věcem. Měl tedy povinnost takto převzatý majetek pojmout do svého obchodního jmění a takto ho i zaúčtovat. Skutečnost, že stěžovatel tak nepostupoval, ač tak postupovat měl, nemůže mít vliv na osvobození příjmů z prodeje části majetku - tedy věcí movitých. Okolnost, že stěžovatel je ve smlouvě o prodeji podniku identifikován rodným číslem, nemá ze zkoumaného pohledu, žádný význam (Ústavní soud dodává, že uvedení rodného čísla je nezbytné s ohledem na rozsah údajů o fyzické osobě zapisovaných do katastru nemovitostí). Navíc, stěžovatel se sám identifikuje různými způsoby. Např. v obou kupních smlouvách ze dne 12.3.1996 je označen jak rodným číslem, tak identifikačním číslem i daňovým identifikačním číslem. Rovněž kupní cena je dělena na cenu věcí a na daň z přidané hodnoty, přičemž stěžovatel byl v té době registrován jako plátce daně z přidané hodnoty. Byl-li v době uzavření obou smluv stěžovatel již plátcem daně z přidané hodnoty, byl nepochybně podnikatelem a jako podnikatel věci prodával. Znamená to, že stěžovatel se chová "dvojakým" způsobem. Jednak tvrdí, že majetek nabyl od FNM ČR jako fyzická osoba soukromá (ne jako podnikatel), avšak tentýž majetek již prodává jako podnikatel. V tomto chování lze spatřovat zastírání skutečného stavu stavem formálně-právním. Ústavní soud připomíná, že obvykle se obsah právního úkonu zjišťuje ze slovního vyjádření. Ovšem slovní znění není vždy jednoznačným vodítkem ke zjištění skutečného obsahu projevů vůle, a proto je třeba brát zřetel i na ostatní okolnosti, za kterých byl projev vůle učiněn; jde o užití jedné z právně hermeneutických metod respektující text a jeho textový rámec - kontext, jakož i okolnostní (situační) kontext.

Ústavní soud uzavírá, že finanční orgány ani krajský soud se nedopustily pochybení, které by mělo vliv na výši daňové povinnosti stěžovatele. Sám stěžovatel učinil předmětem ústavní stížnosti námitky, které již uplatnil u krajského soudu (i když se v jeho postupu objevují nevhodné a nepřípustné prostředky - např. žaloba na určení nulity rozhodnutí, dovolání proti rozsudku vynesenému ve správním soudnictví), a polemizuje s přijatými právními závěry. Ústavní soud konstatuje, že porušení y a Úmluvy nebylo shledáno, protože stěžovatel se obrátil na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Stejně tak nebylo shledáno ani namítané další porušení stěžovatelových práv a svobod.

Na základě těchto skutečností senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. června 2002

JUDr. Eva Zarembová

předseda senátu Ústavního soudu