Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 211/02

Ústavní soud rozhodl dne 25. června 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. a J. V., obou zastoupených JUDr. P. Š., advokátem, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. ledna 2002, sp. zn. , Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. července 1999, sp. zn. , a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 30. června 1997, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé rozhodnutí obecných soudů (rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. ledna 2002 - -156, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. července 1999 - -131 a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 30. června 1997 - -98) a tvrdili, že "všemi rozsudky označených obecných soudů bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu - spravedlivý soudní proces a dále právo na vlastnictví (čl. 11 a čl. 36

odst. 1d)".

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou svým rozsudkem (ze dne 30. června 1997 -

-98) uložil stěžovatelům (v právním postavení žalovaných) povinnost zdržet se zásahů do podílového spoluvlastnictví obou žalobců (R. P. a R. M.) k pozemku parc. č. 766/5 - zahrada o výměře 929 m2, zapsaném na listu vlastnictví č. 18 v katastru nemovitostí ČR vedeném u Katastrálního úřadu v Rychnově nad Kněžnou pro kat. území Č. Stěžovatelé, poukazujíce na to, že vlastnické právo k uvedenému pozemku nabyli vydržením, navrhli zamítnutí tohoto žalobního návrhu. Rozhodnutí soudu I. stupně bylo potvrzeno Krajským soudem v Hradci Králové, jako soudem odvolacím, který dovodil, že stěžovatelé neprokázali, že by spornou část pozemku do doby podání žaloby minimálně po dobu 10 let užívali a nakládali s ní jako s vlastní. Naopak bylo prokázáno, že tuto část pozemku užívala a fakticky k ní vykonávala vlastnické právo právní předchůdkyně žalobců (M. P.); proto dospěl obecný soud druhého stupně k závěru, že žalobcům, jako spoluvlastníkům pozemku č. 766/5, náleží ochrana jejich vlastnického práva vůči stěžovatelům, kteří do něj zasahují.

Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, zamítl dovolání stěžovatelů a dospěl k závěru, že na straně stěžovatelů nebyla splněna podmínka faktického výkonu držby posuzovaného pozemku; za situace, kdy žalobci tvrdili, že jejich právní předchůdkyně užívala sporný pozemek jako vlastnice, a kdy stěžovatelé tvrdili opak, totiž že byla jen jejich detentorkou (pozemek užívala na základě smlouvy s nimi, resp. s jejich právními předchůdci), bylo na stěžovatelích, aby své tvrzení prokázali. Stěžovatelé však důkazní břemeno v tomto směru neunesli, a proto dovolací soud důvodně uzavřel, že závěr odvolacího soudu, že stěžovatelé nejméně po dobu života této právní předchůdkyně nebyli držiteli předmětného pozemku, je správný.

V ústavní stížnosti stěžovatelé odůvodnili porušení svých ústavně zaručených práv tak, že "řízení před obecnými soudy nebylo spravedlivé, neboť právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy". V této souvislosti poukázali na listinný důkaz - notářský zápis (sepsaný Státním notářstvím v Rychnově nad Kněžnou dne 2. 12. 1965 - N 1096/65, NZ 751/65), z něhož údajně beze všech pochybností plyne, že "E. M. (dcera M. P.), jako prodávající, výslovně stvrdila, že bez výhrad souhlasí s obsahem notářského zápisu - kupní smlouvou" a také to, že jako dcera M. P. zřídila a vymínila pro ni doživotní bezplatné užívání části předmětného pozemku. M. P. se tudíž jako vlastnice nechovala, neplatila z předmětného pozemku daně a nikdy své užívací právo nezpochybňovala. Tvrzení odvolacího a dovolacího soudu, že paní M. P. k předmětnému pozemku vykonávala vlastnické právo je proto v rozporu s výsledky dokazování, resp. v nich nemá oporu. Stěžovatelé, tvrdíce, že z provedeného dokazování vyplývá, že vlastnické právo k předmětnému pozemku nabyli vydržením, proto navrhli zrušení rozsudků Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu ČR, všech jak vpředu jsou označeny.

Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, sp. zn.

, a na jeho základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelé vedli v ústavní stížnosti polemiku s hodnocením důkazů a s právním posouzením věci obecnými soudy všech tří stupňů; přitom však přehlédli, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto nepřísluší ani přezkum hodnocení důkazu provedeného obecnými soudy (k tomu srov. např. nález ve věci

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994) ani legality nebo věcné správnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí

(k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).

V ústavní stížnosti stěžovatelé uplatnili obsahově shodná tvrzení jako před obecnými soudy (v dovolání i odvolání proti rozsudku soudu I. stupně), s nimiž se však obecné soudy řádným a ústavně konformním způsobem vypořádaly ( ), zvláště pak dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně zdůraznil, že stěžovatelé ke svému tvrzení, že M. P. byla jejich detentorkou, potřebné důkazy nenabídli přesto, že v případě držby leží důkazní břemeno na tom, kdo toto tvrdí; pod aspektem ústavnosti (y ČR), který jediný zakládá případnou ingerenci do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze proto - proti právnímu názoru, který má základ v řádně zjištěném skutkovém stavu věci - nic namítat. K porušení d proto nedošlo.

Tvrzený extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a provedenými skutkovými zjištěními z připojeného spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, sp. zn. , nevyplývá. Úvahy dovolacího soudu, na jejichž základě bylo založeno jeho zamítavé rozhodnutí, v rozporu se skutkovými zjištěními, vyplývajícími z připojeného spisu, nejsou.

Obdobně byl shledán jako nedůvodný poukaz stěžovatelů na ochranu jejich vlastnického práva podle d (myšlen zřejmě odst. 1 tohoto článku), a to již proto, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu toto ustanovení chrání vlastnické právo již konstituované, a nikoliv pouze tvrzený vlastnický nárok (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 41, Praha 1995). K porušení d tedy dojít nemohlo.

Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelů posouzena jako zjevně neopodstatněná, její zjevná neopodstatněnost je dána jednak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, jednak samotnou povahou vývodů ústavní stížnosti. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 25. června 2002