Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 262/02

Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti J. N., zastoupeného Mgr. D. K., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2002, č. j. - 33 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2002, č. j. - 21,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu ČR doručena dne 9. 5. 2002, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení, neboť se výše uvedenými rozhodnutími cítí dotčen na svých základních právech a svobodách vyplývajících z d (dále jen " ").

Napadenými usneseními Krajského soudu v Brně bylo rozhodnuto o zastavení řízení ve věci přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. V odůvodnění (pro obě v záhlaví citovaná usnesení shodném) je mimo jiné uvedeno, že se stěžovatel žalobami podanými u Krajského soudu v Brně dne 20. 12. 2000 domáhal přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 20. 10. 2000, č. j. FŘ-110/1741/00-0107 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 20. 10. 2000, č. j. FŘ-110/1742/00-0107. Těmito rozhodnutími bylo ve smyslu , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), rozhodnuto o žádosti stěžovatele o přezkoumání pravomocného rozhodnutí Finančního úřadu Brno-venkov ze dne 13. 10. 1999, č. j. 119457/99/293912/6685, kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1994 ve výši 821. 676,- Kč, a dále pravomocného rozhodnutí Finančního úřadu Brno-venkov ze dne 13. 10. 1999, č. j. 119469/99/293912/6685, kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1995 ve výši 47.729,- Kč, tak, že se přezkumné řízení nepovoluje.

Řízení o žalobách proti v záhlaví citovaným rozhodnutím finančního ředitelství, zastavil krajský soud, jak již bylo uvedeno, rozhodnutími, jež jsou nyní napadána ústavní stížností. Soud se domnívá, že žalobami napadená rozhodnutí nemohou být podle zákonné úpravy předmětem přezkoumání soudem. Řízení o žádosti daňového subjektu na přezkoumání pravomocného daňového rozhodnutí se rozpadá do dvou fází. V první se správce daně rozhoduje, zda přezkum povolí, ve druhé pak dojde k samotnému přezkumu. Napadená rozhodnutí finančního ředitelství byla ukončena již v první fázi, v čemž obecný soud shledal, že nedošlo k založení, změně, zrušení či závaznému určení práv nebo povinností žalobce, jak to má na mysli ustanovení , , ve znění platném do 31. 12. 2002 (dále jen " " ), v důsledku čehož se jedná o rozhodnutí soudem nepřezkoumatelná. Dále uvedl, že dikce ustanovení stanoví, že rozhodnutí správce daně (při současném splnění určitých podmínek) "může" být přezkoumáno. Z toho tedy vyvodil, že na zahájení přezkumného řízení ve smyslu ustanovení není právní nárok a i z toho důvodu lze hovořit o tom, že negativním rozhodnutím finančního ředitelství nemohlo dojít k zásahu do subjektivních práv stěžovatele. Proto obecný soud řízení zastavil, neboť žaloby směřovaly proti rozhodnutím, která nemohou být předmětem přezkoumání soudem ( ).

V záhlaví uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu dle y. Stěžovatel nesouhlasí se závěry krajského soudu, že v jeho případě rozhodnutími finančního ředitelství nedošlo ke vzniku, změně či zrušení práv nebo povinností. Stěžovatel se domnívá, že důvody pro přezkum obou pravomocných daňových rozhodnutí byly splněny, proto se domnívá, že nepovolením přezkumu bylo zasaženo do sféry jeho práv zásadním způsobem. Dle jeho názoru se v daném případě jedná o jeho ochranu vlastnického práva, tudíž soudní přezkum obou výše citovaných rozhodnutí orgánů veřejné moci byl odepřen v rozporu s u. Má za to, že pokud finanční úřad rozhodl, že věc nebude znovu projednána, jedná se o rozhodnutí, kterým se závazně určují práva a povinnosti stěžovatele a krajský soud, který odepřel přezkum výše citovaných rozhodnutí finančního úřadu, nesprávně a značně zužujícím způsobem interpretoval ustanovení Dále stěžovatel nesouhlasí s interpretací krajského soudu ohledně ustanovení , neboť se domnívá, že zákonodárce neměl záměr ponechat zcela na libovůli daňových orgánů rozhodování, která daňová rozhodnutí (při současném splnění zákonem stanovených podmínek) budou přezkoumána a která nikoliv. Vzhledem k výše uvedenému proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž v záhlaví citovaná usnesení zruší.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Brně, který v první řadě nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že bylo zasaženo do jeho vlastnických práv, neboť podle názoru krajského soudu nelze v případě jakéhokoliv daňového řízení hovořit o tom, že by rozhodnutí v těchto řízeních vydaná zasahovala bezprostředně do vlastnického práva adresátů veřejné správy. Dále odkazuje na odůvodnění obou napadených usnesení. S ohledem na výše uvedené skutečnosti pak krajský soud považuje tvrzení stěžovatele o porušení y za zcela nedůvodné.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( , o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud ČR není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti ve smyslu y ČR a do činnosti jiných orgánů veřejné moci může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ČR ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci nebyla možná.

Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud ČR rovněž v souzené věci. Přezkum rozhodnutí dle ustanovení je dle tohoto právního předpisu považován za mimořádný opravný prostředek. Jeho konstrukce spočívá v tom, že daňové rozhodnutí může být pro rozpor s daňovými předpisy nebo pro podstatné vady řízení po přezkoumání zrušeno, nahrazeno jiným či změněno. V daném případě ale stěžovatel nevyužil svého práva podat odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu Brno-venkov o dodatečných platebních výměrech, č. j. 119457/99/293912/6685 a č. j. 119469/99/293912/6685. Samozřejmě nepodal ani správní žalobu, případně ústavní stížnost ve vztahu k ní. Podáním mimořádného opravného prostředku bez vyčerpání prostředků řádných není vyčerpáním všech prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně práva poskytuje. Je tedy zřejmé, že v tomto případě stěžovatel prostředky k ochraně svých práv ve smyslu nevyčerpal.

Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dle e) ve spojení s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.

V Brně dne 25. června 2002

JUDr. Eliška Wagnerová

soudce zpravodaj