Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 448/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti P. V., zastoupeného JUDr. P. G., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.4. 2000 č.j. -49 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 18.3.1999 č.j. -26 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.4. 2000 č.j. -49 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 18.3.1999 č.j. -26. Oba rozsudky byly vydány v řízení, v němž byla pravomocně zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal, aby vedlejší účastnici řízení byla uložena povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu. Stěžovatel tvrdí, že postupem soudů byla porušena jeho práva chráněná y a d. Porušení svých zákonných práv spatřuje v procesu dokazování. Když předložil ověřenou kopiiy, vedlejší účastnice vznesla námitky, jimiž popírala, že smlouvu podepsala a stěžovatel je přesvědčen, že vedlejší účastnice ohledně svých námitek měla nést důkazní břemeno.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel současně podal proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, Ústavní soud řízení přerušil a po pravomocném odmítnutí dovolání v něm pokračoval.

Krajský soud v Brně ve vyjádření k návrhu poukázal na okolnost, že stěžovatel i nadále nerozlišuje mezi ověřováním totožnostiy a totožnosti podpisu, když v daném případě byla ověřena toliko. Ohledně důkazního břemene konstatoval, že stěžovatel (v postavení žalobce) měl prokázat uzavření smlouvy, což se mu nepodařilo. Podle jeho názoru nedošlo k porušení žádných práv, která by mohla být napadena ústavní stížností a navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.

Okresní soud ve Vyškově pouze sdělil, že k stížnosti nemá co dodat nad rámec odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud o stížnosti rozhodl podle své úvahy.

Vedlejší účastnice R. Š., dříve V. ( v řízení před obecnými soudy žalovaná), prostřednictvím svého právního zástupce podrobně zdůvodnila svoje stanovisko k ústavní stížnosti. Analyzovala obecná stěžovatelova tvrzení o porušení jeho práv a namítla, že žádné dostatečně nespecifikoval. S využitím argumentů obsažených v rozhodnutích Nejvyššího soudu polemizovala s jeho názory na povahuy a na určení subjektu důkazní povinnosti a nositele důkazního břemene. Vedlejší účastnice je přesvědčena, že postupem soudů nedošlo k porušení stěžovatelova základního práva nebo svobody a navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatu tvoří problematika důkazního břemene ohledně důkazu prováděnéhou. Z předložených podkladů a ze spisu Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. Ústavní soud zjistil, že v průběhu řízení stěžovatel předložil smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 24.2.1997 s originálem ověřovací doložky a že vedlejší účastnice zpochybnila svůj podpis na této smlouvě. Soud prvního stupně stěžovatelův návrh, který je návrhem na nahrazení projevu vůle podle , zamítl s odůvodněním, že stěžovatel neprokázal existenci titulu, tedy právoplatné smlouvy o smlouvě budoucí. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když shledal, že soud správně zjistil skutkový stav věci a vyvodil náležité právní závěry. K otázce důkazního břemene uvedl, že stěžovatel mylně interpretuje tvrzení a výpověď vedlejší účastnice, neboť bylo jeho věcí, aby prokázal, že smlouva byla uzavřena a vedlejší účastnicí podepsána, což nelze učinit ověřenou kopií smlouvy. Při ověřování kopie, dodal soud, je zkoumána pouze její vnější shoda s originálem, nikoliv již pravost podpisu, neboť ověření podpisu je samostatným druhem ověření.

S argumenty obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje a doplňuje je poukazem na respektované rozdíly v důkazní síle veřejnéy a soukroméy. Pravá veřejná, o jejíž správnosti nevzešly v řízení pochybnosti, může být zbavena své důkazní síly jen tím, že účastník tvrdí skutečnosti a nabídne důkazy, jimiž bude prokázána nepravdivosty ( , slova "není-li dokázán opak"). U soukroméy stačí formální popření její správnosti druhým účastníkem, aby nastoupila, resp. se obnovila, důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdil skutečnosti, jež měly být prokázány soukromouu. Toliko u veřejnéy leží důkazní břemeno na tom, kdo popírá její správnost. Je evidentní, že předložená v ověřené kopii neztratila povahu soukroméy, a proto důkazní břemeno nadále nesl stěžovatel.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2002

JUDr. Vlastimil Ševčík

předseda senátu Ústavního soudu