Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 266/02

Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti ing. J. P., CSc., zastoupeného JUDr. P. P., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2002, čj. -28,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatel uvádí, že zemřelá oprávněná osoba JUDr. PhDr. A. P. byla prohlášena za mrtvou teprve rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 7. 1996 ve věci sp. zn. , dnem 2. 6. 1986, takže až po tomto datu mohl stěžovatel uplatnit svůj restituční nárok, který ostatně zemřelý nemohl sám uplatnit z toho důvodu, že neměl trvalý pobyt na území našeho státu. Jestliže tedy stěžovatel restituční nárok uplatnil dne 16. 7. 1996, stalo se tak včas, neboť původní vlastník neměl trvalý pobyt na území státu, a navíc nebylo vydáno soudní rozhodnutí o jeho prohlášení za mrtvého. Z těchto důvodů domáhá se proto zrušení napadeného rozsudku.

Z obsahu spisu PÚ 39/2000/2455/96 Okresního úřadu v Havlíčkově Brodě, okresního pozemkového úřadu, Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím tohoto úřadu vydaným podle ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, bylo rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem jedné ideální poloviny nemovitostí, ve výroku tohoto rozhodnutí blíže označených, a to v podstatě proto, že svůj nárok neuplatnil v preklusivní lhůtě do 31. 1. 1993. Na podkladě opravného prostředku podaného stěžovatelem rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že citované rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil, a to v podstatě s odvoláním na své předchozí rozhodnutí v téže věci ze dne 14. 1. 2000, čj. -24. Jak v tomto rozsudku konstatoval městský soud, režim nové lhůty dané ustanovením zákona o půdě, v platném znění, dopadá pouze na ty oprávněné osoby, které v době do 31. 1. 1993 nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území státu. Původní vlastník byl prohlášen za mrtvého ke dni 2. 6. 1986, tj. ještě před uplynutím lhůty dané ustanovením zákona o půdě. V době stanovené zákonem pro uplatnění restitučního nároku do 31. 1. 1993 stěžovatel měl na území našeho státu trvalé bydliště, avšak o vydání předmětných nemovitostí požádal teprve podáním ze dne 12. 7. 1966, došlým pozemkovému úřadu dne 16. 7. 1996. Restituční nárok tedy uplatnil až po lhůtě stanovené v ustanovení zákona o půdě, v platném znění, která i v nové úpravě zůstala pro osoby, jež splňovaly podmínku trvalého pobytu, zachována.

Prodloužení lhůty k uplatnění práva na vydání nemovitostí, k němuž došlo vzhledem k nálezu Ústavního soudu publikovanému pod č. 29/1996 Sb. a , se týkalo pouze osob, které nesplňovaly podmínky trvalého pobytu. Protože původní vlastník byl prohlášen za mrtvého ke dni 2. 6. 1986, mohl stěžovatel, který měl trvalý pobyt na území našeho státu, s úspěchem uplatnit svůj nárok pouze za předpokladu, pokud by tak učinil ve lhůtě uvedené v ustanovení zákona o půdě, v nyní platném znění, což však neučinil, neboť jeho podání došlo pozemkovému úřadu teprve dne 16. 7. 1996. Skutečnost, že rozhodnutí o prohlášení původního vlastníka za mrtvého bylo vydáno teprve dne 16. 7. 1996, je tedy vzhledem k výše uvedenému irelevantní.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy považuje Ústavní soud za natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 11. června 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu