Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 263/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. L., zastoupeného JUDr. P.Č., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 2. 2002, č. j. -78, rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 7. 9. 1999, č. j. -21, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2001, č. j. -63,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 4. 2002 stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost neměla všechny náležitosti ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, a vykazovala další vady, byl stěžovatel vyzván k jejich odstranění a doplnění stížnosti, což ve stanovené lhůtě učinil.

Rozsudkem Krajského obchodního soudu ze dne 7. 9. 1999 byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 27. 4. 1999, č.j. -5, jímž bylo stěžovateli uloženo, aby ve lhůtě do tří dnů ode dne jeho doručení zaplatil žalobci částku 139.000 Kč s 6% úrokem ročně počínaje dnem 1. 7. 1998 do zaplacení, odměnu ve výši 463 Kč a nahradil mu náklady řízení ve výši 6.300 Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 20. 3. 2001, č. j. -63, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 2. 2002, č. j. -78 odmítnuto jako nepřípustné, když dovolací soud shledal, že nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ust. ve znění před 1. 1. 2001.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle d. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že měl právo na projednání dovolání před Nejvyšším soudem ČR, ať už odvolací soud dovolání připustil či nikoliv.

Podle názoru stěžovatele bylo meritorním rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze (ve stížnosti uvedeno Městského soudu v Praze) porušeno základní právo stěžovatele ve smyslu d ve spojení s ust. a , zákon směnečný a šekový.

Podle ustanovení lze podat ústavní stížnost ve lhůtě do šedesáti dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavní soud je toho názoru, že dovolání je možno považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, pouze tehdy, jestliže je zákon připouští.

Podle ustanovení ve znění před účinností novely, z. č. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, bylo dovolání proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, přípustné pouze tehdy, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Kromě toho mohl dovolání podle ust. připustit samotný dovolací soud za podmínky, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, a pokud dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Jestliže dovolání přípustné není, jak tomu bylo v tomto případě, když Nejvyšší soud ČR neshledal splnění podmínek přípustnosti dovolání, plynula zákonná šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2001, č. j. -63.

S přihlédnutím k tomuto zjištění byl Ústavní soud nucen konstatovat, že předmětná stížnost v části, v níž stěžovatel napadá rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu, byla podána po šedesátidenní lhůtě stanovené v , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

S ohledem na to Ústavní soud návrh ve vztahu k rozhodnutím soudu nalézacího i odvolacího odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.

V návaznosti na to pak Ústavnímu soudu nezbylo, než část ústavní stížnosti směřující do usnesení dovolacího soudu posoudit jako návrh nepřípustný, čímž byl naplněn důvod odmítnutí podle , o Ústavním soudu.

Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2002

JUDr. Eliška Wagnerová

soudce zpravodaj