Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 292/02

Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. K. M., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. března 2002, sp. zn. , a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2000,

sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů, totiž pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2000

(-102) a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. března 2002

(-124), jimiž byl zamítnut jím uplatněný nárok proti České advokátní komoře v Praze na odstranění neoprávněných zásahů do vlastnických práv stěžovatele k domu čp. 945 v Moravské Ostravě, S.ulice č.19.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdil, že oběma rozhodnutími jmenované obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo dané Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a d, a aniž by blíže zdůvodnil své tvrzení co do porušení těchto ústavně zaručených práv, své výhrady vůči napadeným rozhodnutím rozvedl tak, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily normy hmotného i procesního práva, a proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti polemizoval s právními i skutkovými závěry obecných soudů a ústavní stížnost založil na vývodech hmotného i procesního práva s odkazy na judikaturu, ponechal stranou ústavní aspekty posuzované věci, přestože tvrdil, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a d), když současně obecným soudům vytkl, že nesplnily jim ústavně uloženou povinnost poskytnout ochranu (jeho) právům (úst. ). Z tvrzení stěžovatele, že obecné soudy svými rozhodnutími "porušily jeho právo na spravedlivý proces", lze odvodit, že stěžovatel (mylně) má za to, že obsah článku 6 odst. 1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 36 odst. 1d, tedy "stanovený postup" sluší vztáhnout nejen k procesním kautelám, za nichž v intencích procesního řádu (, ve znění pozdějších předpisů) bylo rozhodnutí vydáno, ale také k výsledku řízení, tedy k vlastnímu meritornímu rozhodnutí, jímž řízení bylo skončeno, a které stěžovatel pokládá za nesprávné.

Tato právní konstrukce však v ústavnosti republiky ( úst. ) nemá oporu.

V naznačených souvislostech je třeba připomenout, že v intencích ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu zákonný znak "stanoveného postupu" ( Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, d) jako ústavní záruka ochrany ústavně zaručených práv vyjadřuje podmínky ústavně souladného řízení, jimiž je třeba rozumět především a výlučně plný respekt k (zákonem stanoveným) procesním podmínkám, za nichž řízení před orgány veřejné moci probíhá, a které - jako jejich součást - chrání další (ústavní) zásady, jimiž je řízení ovládáno (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další).

Meritorní výsledek (rozsouzené) věci, tj. rozhodnutí samo, stejně jako další atributy soudcovského rozhodování (kupř. hodnocení důkazů - apod.) se zpravidla z ústavního přezkumu, jako důsledek nezávislosti obecných soudů (jejich soudců), vymykají. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů z těchto důvodů je proto dána jen tehdy, je-li jejich rozhodnutí zřejmým důsledkem ústavně nepřípustných procesních vad, nebo jsou-li dána jiná závažná pochybení, která zákonnost posuzovaného rozhodnutí zpochybňují natolik, že jimi je ovlivněna nejen jejich věcná správnost nebo legalita, které jsou jinak z přezkumu Ústavním soudem vyloučeny, ale současně také je jimi zasažena ústavnost státu (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).

Pod naznačené výjimky však věc stěžovatelů nespadá.

Odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatele, ostatně zcela totožné s jeho námitkami uplatněnými ať již v řízení odvolacím nebo dovolacím, má svůj základ v otázkách obecného práva a tedy v oblasti mimo rozhodovací pravomoc Ústavního soudu a obsahově bylo předmětem posouzení obecnými soudy, zejména pak Nejvyšším soudem ČR. Jestliže tento soud dospěl - mimo jiné - k závěru, že vznikla-li v důsledku neoprávněného zásahu do vlastnického práva stěžovatele taková škoda, jejíž náhrady se lze domáhat podle ustanovení o náhradě škody a nelze proto požadovat uvedení nemovitosti do předešlého stavu ( obč. zák.), případně požadovat negatorní žalobou takové odstranění následku neoprávněného zásahu, které je uvedením do předešlého stavu, jde

o závěr, jemuž s ohledem na vpředu vyložené zásady nelze z hlediska ochrany ústavnosti

( úst. ) nic vytknout.

Z důvodů takto rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 18. června 2002