Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 106/02

Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E., spol.

s r. o., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2001, čj. -23, rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. března 1996, zn. 01-4089/4/95, a platebnímu výměru Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 26. října 1995, čj. 29-2123/CD/95, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka ve své celní věci proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2001 (-23) a jemu předcházejícím správním rozhodnutím [rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. března 1996, zn. 01-4089/4/95, a platebnímu výměru Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 26. října 1995, čj. 29-2123/CD/95] a tvrdila, že označeným rozsudkem byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v , a d a y ČR.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2001 (-23) byla zamítnuta její správní žaloba proti rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. března 1996 (01-4089/16/95), jímž jí byla pravomocně, v návaznosti na platební výměr Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 26. října 1995 (29-2135/CD/95), uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši 302.404,- Kč.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti podstatná část námitek stěžovatelky směřovala proti stávající právní úpravě správního soudnictví. Je přesvědčena, že aplikace této právní úpravy, dle níž se posuzuje pouze zákonnost správního rozhodnutí, nezaručuje spravedlivé projednání věci a vede k výsledku, který je pro ni likvidující. Pokud by soud nezkoumal pouze zákonnost správního rozhodnutí, ale podstatu věci, jak tomu bude povinen podle budoucí nové právní úpravy, pak by dospěl k rozhodnutí pro ni příznivějšímu. Dle názoru stěžovatelky správní soud měl přerušit řízení a vyčkat "zřízení správního soudnictví", než aby vytvořil rozsudkem překážku věci rozsouzené. Pokud takto nepostupoval, byla stěžovatelka krácena na svém právu zakotveném v d.

Své tvrzení o porušení d odůvodnila argumentací, že při rozhodování věci obecný soud postupoval podle procesní úpravy, jež byla platně, ale dosud neúčinně zrušena. To mělo obecný soud vést k náležité opatrnosti, neboť napadené rozhodnutí je pro ni svým důsledkem sankcí, nikoliv pouhou povinností uhradit celní dluh. Za sankci toto rozhodnutí považuje proto, že jde o důsledek její neznalosti celní problematiky, kterou využil příjemce dopravovaného zboží, jež se vyhnul placení celního dluhu tím, že ji vnutil postavení celního deklaranta.

Obecnému soudu stěžovatelka vytkla, že při přezkoumávání zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi, v rozporu s ust. § 245

odst. 1 , neposoudil zákonnost dříve vydaného správního rozhodnutí, tj. platebního výměru Celního úřadu Břeclav - dálnice, jak je vpředu označeno. Je toho názoru, že tento platební výměr je absolutně neplatný ve smyslu , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a to pro nedostatek jedné ze základních náležitostí správního rozhodnutí, za který považuje vadný otisk či vadné barevné provedení otisku kulatého úředního razítka Celního úřadu Břeclav na předmětném platebním výměru. Stěžovatelka nastínila stručný rozbor právní úpravy užívání státních symbolů České republiky a v podstatě argumentovala tak, že ve smyslu , o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů, otisk razítka, na němž je vyznačen malý státní znak, je jednobarevný. V době vydání platebního výměru však platil , o státních symbolech České republiky, který obdobné ustanovení (tj.

o jednobarevnosti otisku razítka) neobsahoval. Z toho stěžovatelka dovodila, že barevné provedení malého státního znaku na otisku kulatého úředního razítka Celního úřadu Břeclav na předmětném platebním výměru mělo odpovídat požadavkům definovaným v ust. § 2

odst. 3 posledně cit. zákona, tedy že malý státní znak měl být otištěn s červeným štítem,

v němž je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí, a pokud tomu tak nebylo, je platební výměr neplatný. Závěrem stěžovatelka namítla, že v červnu 1994 nemohla porušit žádné zákonné povinnosti, neboť vznikla až k 1. prosinci 1994.

Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi a platební výměr Celního úřadu

Břeclav - dálnice, jak jsou vpředu označena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny. Ostatně z odůvodnění ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně vyplývá, že tento obecný soud se v rozsahu uplatněných žalobních vývodů danou věcí zabýval a s těmito tvrzeními stěžovatelky se zákonem stanoveným způsobem vypořádal

( ), takže pod aspektem ústavnosti (y ČR) nelze proto tomuto soudu cokoli vytknout.

Ústavní soud se neztotožnil s argumentací stěžovatelky, že údajným nezkoumáním a neposouzením dříve učiněných správních rozhodnutí správní soud porušil její ústavně zaručené základní právo zakotvené v d, dle něhož každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a

v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní stížnost

v tomto směru neobsahuje jakoukoliv ústavněprávní argumentaci a pokud stěžovatelka měla na mysli základní právo zakotvené v d, měla by si být vědoma základních principů soudního přezkumu pravomocných správních rozhodnutí, vyjádřených mimo jiné v ust. a , dle nichž správní soud přezkoumává správní rozhodnutí jen v těch mezích, které jsou vytyčeny v žalobě, přičemž relevantní jsou pouze takové námitky, které byly uplatněny ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí žalovaného správního orgánu ( ) a rozsah napadení správního rozhodnutí lze rozšířit jen v této lhůtě. To se týká především jejího tvrzení stran nepřezkoumání barevného provedení malého státního znaku úředního razítka, která byla uplatněna jako novum až v ústavní stížnosti, stejně jako tvrzení, že v červnu 1994 stěžovatelka nemohla porušit žádné zákonné povinnosti, neboť vznikla až k 1. prosinci 1994.

Takový postup stěžovatelky představuje nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, tj. porušení principu subsidiarity zakotveného v § 75 odst. 1 zákona (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19., vydání 1., č. 111, Praha 2001). V této části by tedy bylo možno ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], z důvodů obsažených v ust. § 75 odst. 1 zákona.

Argumentace o porušení d obecným soudem tím, že při rozhodování postupoval podle platné procesní úpravy (byť Ústavním soudem zrušené ke dni 1. ledna 2003), resp. že s rozhodnutím měl vyčkat na právní úpravu budoucí, je neakceptovatelná a ve svém důsledku by znamenala popření (nejen) principů spravedlivého procesu zakotveného v a násl.d. Tvrzení stěžovatelky, že správní soud "nevyužil" y ČR (míněn je patrně ), pak není v ústavní stížnosti podloženo či odůvodněno jakoukoliv podrobnější argumentací.

Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 18. června 2002