Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 152/02

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Š., zastoupeného JUDr. M. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 11. 2001, č.j. -214, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. , a rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. , mimo ústní jednání,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel napadl ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 11. 2001, č.j. -214, kterým bylo odmítnuto dovolání podle , ve znění platném před novelou , když rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. , potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. , kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání blíže určených nemovitostí v kat. území Č. V. V odvolacím rozsudku nebylo současně připuštěno dovolání.

Ústavní stížnost byla podána prostřednictvím právního zástupce na základě zvláštní plné moci a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný. Na tomto základě Ústavní soud nejdříve posoudil ústavní stížnost z hlediska včasnosti jejího podání. Došel k závěru, že pokud jde o rozsudek Krajského soudu v Praze, je nutno ústavní stížnost posoudit jako podanou opožděně, neboť tento rozsudek nabyl právní moci dne 25. 4. 2001, takže lhůta k podání ústavní stížnosti v tomto případě uplynula podle , ve znění , podstatně dříve, než bylo toto pravomocné rozhodnutí napadeno ústavní stížností. Protože v tehdy platném znění stanovil, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Protože meritorní projednání dovolání bylo podmíněno až závěrem dovolacího soudu, bylo povinností stěžovatele, který chtěl zachovat lhůtu k podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, aby spolu s dovoláním, jehož přípustnost bylo nutno teprve posoudit, podal rovněž ústavní stížnost. To se ale nestalo. V této části je proto ústavní stížnost nepřípustným návrhem.

Jako přípustným se proto Ústavní soud mohl zabývat pouze včas podaným návrhem na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. -214.

V předmětné věci je ovšem rozsah přezkumné role Ústavního soudu omezen pouze na zjištění, zda v souladu s d bylo navrhovateli umožněno, aby se mohl stanoveným postupem domáhat svých práv. Tato jeho možnost byla vymezena v Pokud Nejvyšší soud žádost o připuštění dovolání odmítl, může Ústavní soud přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání žádosti o připuštění dovolání. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. zda se v dané věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť není další instancí v řízení o připuštění dovolání. Může zkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud svým postupem nebo nečinností neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, konkrétně právo na to, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Nejvyšší soud však postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení a věnoval předmětné věci náležitou pozornost a své závěry o nepřípustnosti dovolání náležitě zdůvodnil, přičemž výslovně přihlížel i k judikatuře Ústavního soudu v těchto otázkách. Navrhovatel nějaké extrémní vybočení (např. usnesení o odmítnutí nebylo odůvodněno, žádost byla chybně posouzena jako podaná po lhůtě) z ústavně zakotvených pravidel soudního řízení ani nenamítá. Jeho výtky směřují k tomu, jak soud I. stupně a odvolací soud posoudily jeho návrh na uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí. Touto otázkou se však mohl Nejvyšší soud zabývat pouze v případě, že by dospěl k závěru, že dovolání podané podle bylo přípustné.

Nejvyšší soud se však nemohl případem zabývat meritorně, když ústavně konformním postupem dospěl k závěru, že se nejedná o věc, která splňuje podmínky Proto jde meritorní polemika v ústavní stížnosti mimo rámec případu, neboť Nejvyšší soud byl povinen posoudit přípustnost žádosti o připuštění dovolání, nikoli věcně rozhodnout ve věci samé podle Z toho proto plyne i zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl

- v části, ve které se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. , podle , o Ústavním soudu, jako podanou po lhůtě a

- v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, č.j. -214, podle , o Ústavním soudu, ve znění , jako zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2002

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu