Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 319/01

Ústavní soud rozhodl dne 20. června 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti O., zastoupené JUDr. A.S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2001, čj. - 72, a rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2000, čj. - 50, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že v záhlaví citovanými rozhodnutími obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v a d.

Stěžovatelka uvádí, že dne 5. 2. 1996 uzavřela se společností A., (dále jen "vedlejší účastník") tři smlouvy, na základě kterých si od vedlejšího účastníka najala reklamní zařízení pro umístění reklamy svého klienta. Stěžovatelka dle svého tvrzení uzavírala tyto dohody s tím, že v případě, kdy reklamní plochy nebudou jejím klientem přijaty a stěžovatelka tuto skutečnost včas vedlejšímu účastníkovi oznámí, budou uvedené smlouvy chápány pouze jako rezervace a tímto oznámením budou bez náhrady zrušeny. Tato podmínka však nebyla dojednána písemně a vedlejší účastník její existenci v proběhlém řízení popřel.

Poté, co se stěžovatelka dozvěděla, že reklamní zařízení jejímu klientovi nevyhovují, oznámila vedlejšímu účastníkovi požadavek na zrušení uvedených tří smluv nejdříve telefonicky dne 9. 2. 1996 a poté písemně dne 28. 2. 1996. Na základě tohoto oznámení vedlejší účastník požadoval po stěžovatelce zaplacení odstupného ve výši 211.856,- Kč. S odvoláním na dohodu o rezervaci však stěžovatelka zaplatit odstupné odmítla.

V řízení před krajským obchodním soudem bylo zjištěno, že ani jedno reklamní zařízení najímané na základě zmíněných smluv nebylo v době jejich uzavření zkolaudováno ani povoleno na základě , o územním plánování a stavebním řádu, (dále jen "") a že stěžovatelka tuto skutečnost uplatnila jako důvod neplatnosti uvedených smluv. Krajský obchodní soud k této skutečnosti přihlédl pouze u smlouvy č. 2, přičemž tuto smlouvu neposoudil jako neplatnou, ale tak, že u ní nastala nemožnost plnění. U smluv č. 1 a 3 nemožnost plnění dle stanoviska krajského obchodního soudu nenastala, neboť kolaudační rozhodnutí týkající se reklamních zařízení dle nich najímaných nabyla právní moci ještě přede dnem počátku běhu doby nájmu. Na základě těchto závěrů krajský obchodní soud žalobu vedlejšího účastníka v části týkající se smlouvy č. 2 zamítl a v části týkající se smluv č. 1 a 3 jí vyhověl.

Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, ve kterém mimo jiné namítala, že na uvedené tři smlouvy dopadá důvod neplatnosti dle ustanovení , a to proto, že vedlejší účastník nakládal s reklamními zařízeními, jako by již právo zařízení užívat v době uzavření smluv existovalo, čímž jednal v rozporu s ustanovením . Důvod neplatnosti dle ustanovení dopadal na uvedené smlouvy dle názoru stěžovatelky proto, že ji vedlejší účastník při uzavírání smluv neinformoval, že zařízení nejsou kolaudována, z čehož vyplývá, že stěžovatelka jednala při podpisu smluv v omylu. Odvolací soud k zmíněné námitce neplatnosti dle ustanovení vůbec nepřihlédl.

Stěžovatelka se domnívá, že tím, že obecné soudy nepovažovaly za nezbytný předpoklad pro platnost smlouvy, kterou se přenechává jinému do užívání stavba, existenci pravomocného kolaudačního rozhodnutí v okamžiku uzavření smlouvy, umožnily, aby vůči vedlejšímu účastníkovi nebyla uplatněna zákonná omezení vyplývající ze a spočívající v tom, že stavba může být přenechána jinému do užívání, jen je-li pravomocně kolaudována.

Stěžovatelka se dále domnívá, že nepříhlédnutím k jí namítané neplatnosti výše zmíněných smluv dle ustanovení a , obecné soudy umožnily vedlejšímu účastníkovi, aby se v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a na újmu dobré víry stěžovatelky domohl nároků na zaplacení odstupného a smluvní pokuty uplatněných na základě výše uvedených najemních smluv, čímž došlo ke zneužití vlastnictví na újmu práva druhého a v rozporu s chráněným obecným zájmem.

Na základě uvedených skutečností stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadeného rozsudku vrchního soudu a aby tento rozsudek, společně s ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského obchodního soudu, zrušil.

Ze spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 26. 10. 2000, čj. - 50, bylo částečně vyhověno návrhu vedlejšího účastníka, jímž požadoval zaplacení částky 211.856,- Kč, a to tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost vedlejšímu účastníkovi zaplatit částku 123.888,82 Kč s 18 % úroky ročně a 1,75 % smluvními úroky měsíčně od 28. 3. 1996 do zaplacení. Ve zbytku žalobního návrhu vynesl krajský soud zamítavé stanovisko. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které však bylo dne 4. 4. 2001 rozsudkem Vrchního soudu v Praze, čj. - 72, zamítnuto. Stěžovatelčino dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2002, čj. - 94, jako nepřípustné.

Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

První námitka stěžovatelky se týká jí tvrzené neplatnosti výše zmíněných smluv dle ustanovení , a to pro rozpor s ustanovením . K tomu Ústavní soud pokládá za nutné uvést, že citované ustanovení považuje existenci kolaudačního rozhodnutí za podmínku užívání stavby, nikoli nakládání s ní. Stavbu lze tedy převést, pronajmout, zastavit atd. i předtím, než kolaudační rozhodnutí nabude právní moci, avšak užívat stavbu, např. na základě dříve uzavřené nájemní smlouvy, lze až po tomto datu. U první a třetí nájemní smlouvy je zřejmé, že rozhodnutí o povolení umístění předmětných reklamních zařízení, která v tomto případě dle ustanovení nahrazují rovněž i kolaudační rozhodnutí, nabyla právní moci sice až po uzavření těchto smluv, ale přede dnem počátku běhu doby nájmu, tedy předpokládaného počátku užívání těchto zařízení stěžovatelkou, resp. jejím klientem. Z toho vyplývá, že k žádnému rozporu s ustanovením nedošlo, a tudíž nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení . Naopak u druhé smlouvy tyto podmínky splněny nebyly, a proto obecné soudy správně návrh vedlejšího účastníka, týkající se této smlouvy, zamítly.

Se stěžovatelčinou námitkou neplatnosti zmíněných smluv dle ustanovení rovněž nelze souhlasit, neboť vzhledem k výše uvedenému není v tomto případě relevantní datum uzavření nájemní smlouvy, ale datum počátku předpokládaného užívání reklamních zařízení vyplývajícího z této smlouvy. Skutečnost, že stěžovatelka byla v době uzavírání nájemních smluv v omylu ohledně existence pravomocného povolení o umístění předmětných reklamních zařízení, nebyla pro uskutečnění účelu smluv rozhodující, neboť jeho neexistence v této době neměla na práva stěžovatelky vyplývající z nájemní smlouvy žádný vliv. Existence tohoto povolení byla relevantní až k datu počátku běhu doby nájmu a lze pouze znovu konstatovat, že u první a třetí smlouvy zde k tomuto datu pravomocná rozhodnutí o umístění reklamních zařízení existovala, a bylo tedy možno předmětná zařízení na základě těchto smluv řádně užívat. Z výše uvedeného vyplývá, že rovněž nelze tvrdit, že ve stěžovatelčině případě došlo ke zneužití vlastnického práva vedlejším účastníkem.

Ohledně námitek stěžovatelky uplatněných v odvolacím řízení Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, která považuje za dostatečná a přesvědčivá.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla ústavně zaručená práva stěžovatelky nijak dotčena. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 20. června 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu