Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 194/02

Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti ing. Z. K., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti rozhodnutí Okresního úřadu Písek, referátu životního prostředí, ze dne 26.11.2001, čj. SOP/3901/2001-R 246-V/5, rozhodnutí Městského úřadu Písek, odboru životního prostředí a VLHZ, ze dne 15. 10. 2000, čj. ŽP/307/2001/Lo, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2002, čj. -16,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , , , , d (dále jen ""), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a , , y ČR.

V odůvodnění své ústavní stížnosti pak stěžovatel uvádí, že rozhodnutím Městského úřadu Písek bylo povoleno městu Písek pokácet na svém pozemku v rozhodnutí specifikované lokalitě stromy a keře. Rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Okresního úřadu Písek. Stěžovatel podal u Krajského soudu v Českých Budějovicích žalobu, jíž se domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí Okresního úřadu a odložení jeho vykonatelnosti. Krajský soud však rozhodl tak, že řízení zastavil a žádosti o odklad vykonatelnosti nevyhověl z toho důvodu, že stěžovatele nepovažoval za účastníka předchozího správního řízení, ačkoli se správní řízení a rozhodnutí přímo týkala jeho práva na příznivé životní prostředí a byl nepochybně podle jako spoluvlastník sousedních nemovitostí účastníkem správního řízení. Soud jednal v rozporu s ustanoveními , porušil stěžovatelovo ústavně chráněné právo, když žalobu neprojednal veřejně a za jeho přítomnosti, rozhodl v jeho neprospěch na základě nesprávného právního posouzení, poněvadž dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů se přímo nedotýká jeho práv nebo právem chráněných zájmů. Podle názoru stěžovatele mezi výrokem a odůvodněním usnesení soudu je vnitřní rozpor, spočívající v tom, že soud řízení zastavil, ale ve svém odůvodnění nesprávně uvádí meritorní zjištění, byť nedoložená a nesprávná, že napadená rozhodnutí se nedotýkají jeho práv a právem chráněných zájmů.

Z připojeného spisu vedeného v dané věci správními orgány a spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Městského úřadu Písek, odboru životního prostředí a VLHZ, bylo vyhověno žádosti města Písek, které požádalo o povolení vykácení v žádosti specifikovaných dřevin, aby mohlo zahájit demoliční a stavební práce na svých pozemcích, které jsou v katastru nemovitostí vedeny jako staveniště a objekt bydlení. Městský úřad vydal povolení k vykácení v žádosti specifikovaných dřevin v období jejich vegetačního klidu od 1. 10. 2001 do 31. 3. 2001 s tím, že městu současně uložil jednak zajistit náhradní výsadbu dle regulačního plánu, podle kterého bylo dané území určeno pro obslužné komunikace, chodníky, parkoviště a plochy s parkovou úpravou a jednak město zavázal pečovat o tuto výsadbu po dobu pěti let. Proti uvedenému rozhodnutí podaly odvolání Občanské sdružení Lípa 2000 a paní R.K., která však byla zamítnuta rozhodnutím Okresního úřadu Písek, referátu životního prostředí, poněvadž tento orgán neshledal v postupu správního orgánu nižšího stupně pochybení, neboť bylo rozhodnuto o vykácení dřevin náletových, nikoli cíleně vysazených, a to na pozemcích vlastníka.

Stěžovatel se žalobou podanou u krajského soudu dne 6. 12. 2001 domáhal zrušení rozhodnutí Okresního úřadu Písek, referátu životního prostředí, mimo jiné i z důvodu, že s ním správní orgány nejednaly jako s účastníkem řízení, rozhodnutí mu nedoručily. Krajský soud v Českých Budějovicích stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že řízení zastavil a žádosti o odklad vykonatelnosti nevyhověl. V odůvodnění pak uvedl, že jde o rozhodnutí vydané na základě zákona ČNR č. , o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o ochraně přírody), a vyhlášky Ministerstva životního prostředí ČR č. 395/1992 Sb, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny. Zákon o ochraně přírody vymezuje jako účastníka řízení v případě rozhodnutí o povolení kácení dřevin vlastníka pozemku, v případě jeho pronajmutí jeho nájemce se souhlasem vlastníka a dále občanské sdružení, které je oprávněno účastnit se řízení za podmínky, že oznámí svou účast písemně do 8 dnů od zahájení řízení orgánu státní správy, který řízení zahájil. V dané věci soud zjistil, že se k účastenství kromě Občanského sdružení Lípa 2000, jehož předsedou je stěžovatel, a to s odvoláním na ustanovení , přihlásila i paní R. K. Tyto dva subjekty využily svého práva a podaly proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolání. Nevyužily však již svého práva podat žalobu k soudu na přezkum zákonnosti správního rozhodnutí, kterým bylo jejich odvolání zamítnuto. Pokud se stěžovatel domáhal v rámci své žaloby postavení účastníka správního řízení podle ustanovení , pak soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí neukládá stěžovateli povinnosti, nekrátí je na jeho právech, a poněvadž ani zákon o ochraně přírody a krajiny jej jako účastníka řízení neoznačuje, řízení zastavil podle ustanovení a nevyhověl žádosti o odklad vykonatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí ( ).

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Je nepochybné, že právo na příznivé životní prostředí patří mezi základní práva zakotvená vě. Z hlediska tvrzeného porušení práva stěžovatele, který se dovolává svého postavení účastníka řízení před správními orgány i obecným soudem, je podstatné vymezení pojmu účastníka řízení. Účastníky řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů podle hlavy druhé, části páté jsou podle ustanovení žalobce a žalovaný, přičemž podle odstavce 2 je žalobcem fyzická nebo právnická osoba, která o sobě tvrdí, že jako účastník správního řízení byla rozhodnutím správního orgánu zkrácena na svých právech. Podat žalobu může i fyzická nebo právnická osoba, se kterou nebylo ve správním řízení jednáno jako s účastníkem, ač s ní jako s účastníkem jednáno být mělo. Takto vymezený pojem účastníka je užší než pojem účastníka řízení podle ustanovení , který za účastníky správního řízení považuje nejen osoby, o jejichž právech se má v řízení jednat, ale i osoby dotčené v právem chráněných zájmech. Účastník ve správním řízení je tak definován především hmotněprávním znakem, což znamená, že i ten, koho správní orgán pominul, účastníkem řízení je a má žalobní legitimaci, a naopak, jedná-li správní orgán s někým jako účastníkem řízení, nezakládá tato okolnost žalobní legitimaci.

V dané věci účastníka řízení ve správním řízení vymezilo ustanovení § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, ve kterém je uvedeno, že ochrana přírody se uskutečňuje za přímé účasti občanů prostřednictvím jejich občanských sdružení a dobrovolných sborů či aktivů při orgánech ochrany přírody. Podle ustanovení odstavce 3 je občanské sdružení oprávněno za podmínek a v případech podle odstavce 2 účastnit se správního řízení, pokud oznámí svou účast písemně do osmi dnů od zahájení řízení orgánu státní správy, který řízení zahájil; v tomto případě má postavení účastníka. Jak soud ve svém rozhodnutí konstatoval, občanské sdružení Lípa, jehož je stěžovatel předsedou, bylo účastníkem řízení a jako s takovým s ním bylo i jednáno. Sdružení, stejně jako paní K., která se přihlásila jako účastnice řízení správního, však nevyužily svého práva a nepodaly k soudu žalobu, učinil tak však žalobce bez toho, že by ve věci se postavení účastníka řízení dovolával, a před správními orgány tvrdil, že se cítí být zkrácen na svých právech. Stěžovatel neprávem namítá, že soud činil meritorní závěry, neboť ten z úřední povinnosti pouze zkoumal, zda byl stěžovatel účastníkem správního řízení, či zda s ním jako s účastníkem řízení mělo být jednáno, poněvadž od tohoto zásadního rozhodnutí se odvíjí další postup soudu a jeho rozhodnutí.

Ústavní soud považuje rozhodnutí Krajského soudu za rozhodnutí vydané v intencích zákona a neshledal v postupu soudu namítané porušení , y, Úmluvy a y ČR, neboť stěžovatel se obrátil na obecný soud, který zákonem stanoveným způsobem věc přezkoumal. Jestliže obecný soud dospěl k závěru, že stěžovatel není aktivně legitimován k podání žaloby a své stanovisko řádně a ústavně konformním způsobem zdůvodnil, nedošlo k zásahu do stěžovatelových v ústavní stížnosti vymezených základních práv, ani pokud se týká jeho práva na příznivé životní prostředí. Ústavní soud neshledal že by vůči stěžovateli byla státní moc uplatněna v rozporu s , y a , y ČR. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 5. června 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu