Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 178/02

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Z. M., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. -56, ze dne 19. 4. 2001, a rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze, čj. -31, ze dne 23. 11. 1999,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení d, y ČR a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku vrchního soudu, kterým byl ve výroku ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvého stupně o zamítnutí žaloby na určení existence pohledávky stěžovatele za úpadcem ve výši 342.319,- Kč.

Stěžovatel dále uvádí, že proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2001 (správně 15. 11. 2001), čj. -72, odmítnuto jako nepřípustné. Lhůtu k podání ústavní stížnosti stěžovatel odvíjí od doručení tohoto usnesení, tj ode dne 27. 2. 2002.

Z obsahu připojeného spisu Městského soudu v Praze (dříve Krajského obchodního soudu v Praze), sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že o dovolání stěžovatele bylo s ohledem na to, že rozsudek odvolacího soudu byl (ve shodě s bodem 15 hlavy prvé, části dvanácté ) vydán po řízení, provedeném podle , ve znění před novelou, provedenou , Nejvyšším soudem ČR rozhodnuto (v souladu s právní úpravou obsaženou v části dvanácté, hlavy první, bodu 17 ), podle dosavadních předpisů, tj. ve znění , platného do 31. 12. 2000.

Vzhledem k tomu, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné, nejednalo se o situaci uvedenou v ust. , nebyly splněny podmínky ust. a 2 , neboť odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil a stěžovatel návrh na vyslovení přípustnosti nepodal a ani nebyly shledány vady řízení zakládající přípustnost dovolání dle ust. , bylo dovolání dle ust. a odmítnuto, jako nepřípustné.

Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. -56, ze dne 19. 4. 2001, podaná k poštovní přepravě dne 21. 3. 2002, je podána po lhůtě stanovené zákonem pro její podání, neboť ústavní stížnost jako návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( ). Tímto posledním prostředkem ve stěžovatelově věci bylo odvolání, o němž odvolací soud rozhodl dne 19. 4. 2001, a které bylo právní zástupkyni stěžovatele doručeno dne 31. 5. 2001. Proti pravomocnému rozhodnutí podal sice stěžovatel v zákonné lhůtě dovolání, to však bylo shledáno nepřípustným a bylo odmítnuto.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně (např. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C.H.Beck, sv. 6, usnesení č. 30,

sp. zn.

). V daném případě dovolání přípustné nebylo a stížnost směřující proti rozsudku odvolacího soudu je proto podána po lhůtě stanovené zákonem, jinými slovy řečeno, věcně se znovu zabývat rozhodnutími soudů I. a II stupně by bylo možné pouze v případě, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání bylo shledáno jako protiústavní. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR však ústavní stížností ani napadeno nebylo.

Vzhledem k výše konstatovaným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2002

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj