Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 270/02

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Ing. T. V., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. , a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 20. 9. 2001, č. j. - 575, Krajský soud v Hradci Králové odmítl odvolání stěžovatele podle , , ve znění před novelizací provedenou (dále jen " "), neboť toto odvolání bylo soudu opožděně podáno.

Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 20. 2. 2002, č. j. - 600, dovolání zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že při posuzování, zda odvolání bylo podáno včas, je třeba v souladu s ustanovením (správně mělo být uvedeno ) nejprve posoudit, zda se stěžovatel zdržoval v místě doručení a zda byly splněny i další předpoklady platného doručení do vlastních rukou. Po posouzení všech skutečností dovolací soud dospěl k názoru, že odvolací soud učinil správný závěr, spočívající v tom, že všechny zákonné podmínky pro platné doručení byly splněny. Dále uvedl, že ze všech zjištěných skutečností v dané věci vyplývá, že stěžovatel, přesto, že se v místě doručování zdržoval a očekával doručení rozsudku soudu prvního stupně, nevěnoval došlým poštovním zásilkám náležitou pozornost, a projevil poněkud laxní přístup k převzetí doporučené zásilky do vlastních rukou na poště. Vzhledem k těmto skutečnostem dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na správných právních závěrech a žádná z námitek stěžovatele neobstála. Stejně tak neuspěla námitka stěžovatele týkající se neúplného poučení při vynesení rozsudku soudu 1. stupně, kdy Nejvyšší soud ČR uvedl, že ustanovení ukládá povinnost soudu dát poučení o odvolání, nikoliv poučení o pravidlech doručování, případně náhradního doručování.

Výše uvedená rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností, v níž tvrdí, že shora uvedené obecné soudy upřely ochranu jeho právu na soudní ochranu a řádné projednání věci ( , d) a že v důsledku toho není pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. , v souladu s ústavní zásadou, dle níž jsou soudy povinny poskytovat právům ochranu ( y ČR). Stěžovatel namítá, že nebyl prvostupňovým soudem dostatečně poučen, resp. že rozsudek tohoto soudu neobsahuje žádné poučení o institutu náhradního doručení a způsobu jeho provádění. Stěžovatel právě v tomto shledává porušení zásad spravedlivého procesu, a proto navrhuje zrušit výše uvedená usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2001, č. j. - 575 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2002, č. j. - 600.

Úkolem Ústavního soudu ČR je ochrana ústavnosti ( y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle y. Ústavní soud ČR zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již bylo Ústavním soudem ČR judikováno, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález

sp. zn.

, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).

Ústavní soud se tedy zabýval tím, zda postup Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu ČR při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a - v konečném důsledku - i za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu. V tomto směru Ústavní soud ČR konstatuje, že odvolací i dovolací soud po zvážení všech skutečnosti rozhodl zcela správně dle citovaných ustanovení

Pokud tedy Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením odvolání jako opožděné odmítl a Nejvyšší soud ČR svým usnesením dovolání dle ve znění před novelizací provedenou zamítl, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Krajský soud v Hradci Králové i Nejvyšší soud ČR postupovaly zcela v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "jednoduchého" práva a v napadených usneseních nelze spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Proto Ústavní soud ČR ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , písm. a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2002 JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu