Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 221/02

Ústavní soud rozhodl dne 29. května 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti P. H., zastoupeného Mgr. L. J., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2002, čj. -127,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku krajského soudu stěžovatel tvrdí, že tímto rozsudkem došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v , , , d, a to zejména proto, že byl vyslechnut pouze dožádaným soudem, že nebyly vzaty v úvahu jeho splátky movitého vybavení domácnosti, jež jeho děti užívají, že určením povinnosti zaplatit dlužné výživné je ohrožováno jeho právo na život a na vlastnictví toho, co je k životu nezbytné, jakož i konečně, že nebyly zjištěny skutečně oprávněné potřeby obou dětí. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadeného rozsudku.

Z obsahu spisu P 96/93 Okresního soudu v Jihlavě Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 18. 4. 2001, čj. -105, byla vyživovací povinnost stěžovatele změněna s účinností od 1. 9. 1997 tak, že stěžovatel je povinen měsíčně přispívat na výživu nezletilé P. H. částkou 1 200,-- Kč a nezletilého D. H. částkou 1 100,-- Kč, s účinností od 1. 10. 2000 částkami 1 000,-- Kč a 900,-- Kč s tím, že dlužné výživné za dobu od 1. 9. 1997 do 30. 4. 2001 činí u P. H. 29 400,-- Kč a u nezletilého D. H. 27 200,-- Kč. Vydání tohoto rozsudku předcházela jednání okresního soudu ve dnech 7. 12. 2000, 27. 3. 2001, 12. 4. 2001, k nimž stěžovatel byl řádně obeslán, nicméně k jednání se nedostavil. Naopak při svém výslechu dne 18. 1. 2001 u dožádaného soudu uvedl, že procesní soud má jednat bez jeho přítomnosti, a že proto nežádá ani obeslání k jednání. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně po doplnění řízení napadeným rozsudkem tak, že měniv rozsudek soudu prvého stupně, stanovil výživné od 1. 9. 1997 na částku 1 000,-- Kč měsíčně pro již zletilou P., 900,-- Kč měsíčně pro nezletilého D. a od 1. 10. 2000 na částku 800,-- Kč měsíčně pro P. a 700,-- Kč měsíčně pro nezletilého D. s tím, že dlužné výživné za dobu od 1. 9. 1997 do 31. 1. 2002 v částce 23 300,-- Kč pro P. a 20 650,-- pro nezletilého D. je stěžovatel povinen zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku. Jak v důvodech svého rozsudku uvedl krajský soud, došlo v projednávané věci ke kvalifikované změně poměrů ve smyslu ustanovení § 99 odst. 1 zákona o rodině, odůvodňující změnu ve výši výživného, a to zejména vzhledem k podstatnému nárůstu potřeb dětí. Skutečnost, že P. H. v průběhu řízení nabyla zletilosti, třeba připomenout, že řízení o zvýšení výživného bylo zahájeno na základě návrhu matky podaného ještě v době její nezletilosti dne 2. 6. 1998. Dosažení zletilosti netvoří překážku, pro kterou by nebylo možno v započatém řízení pokračovat, takže podmínky pro možné zvýšení výživného i za dobu 3 let zpětně ode dne zahájení soudního řízení byly splněny. Stěžovatel měl možnost zúčastnit se osobně jednání u soudu, toto právo mu nebylo upřeno, neměl však sám zájem se jednání u procesního soudu zúčastnit.

Stěžovatelovy výtky směřující proti napadenému rozsudku zjevně postrádají jakékoli opodstatnění, a to nejen pokud jde o stěžovatelovu neúčast při jednání před okresním soudem, když stěžovatel sám, jak již bylo konstatováno, projevil souhlas s jednáním v jeho nepřítomnosti, a dokonce ani nežádal své obeslání, ale i jeho námitku směřující v podstatě k započtení jeho pohledávky za splácení movitého vybavení domácnosti, neboť toto započtení není vzhledem k ustanovení § 97 odst. 3 zákona o rodině přípustné. Rovněž, pokud jde o placení dlužného výživného (§ 98 odst. 1 zákona o rodině) i stanovení jeho výše (§ 96 odst. 1 zákona o rodině), napadené rozhodnutí nepřekračuje zákonný, natož ústavně právní, rámec, když určené výživné stejně ani zdaleka nepostačí pokrýti potřeby dětí.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 29. května 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu