Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 184/02

Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AUTO M., s. r. o, zastoupené Mgr. R. P., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2001, čj. -48, rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 11. července 2000, čj. 3368/120/2000, a platebnímu výměru č. 990000075 Finančního úřadu v Mělníku ze dne 30. září 1999, čj. 47191/99/043922/0976, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [, ,

§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek obecného soudu (Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2001 - -48), kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne

11. července 2000 (3368/120/2000) a platebnímu výměru č. 990000075 Finančního úřadu v Mělníku ze dne 30. září 1999 (47191/99/043922/0976), na daň z příjmů právnických osob za rok 1998, jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit daň ve výši 958.300,- Kč, když správce daně neuznal nárok na zahrnutí opravné položky do hospodářského výsledku za předchozí zdaňovací období, ačkoliv pro takový postup ani co do způsobu vyměření daně ani co do její výše nebyly splněny zákonné podmínky.

Obdobné námitky vznesla stěžovatelka i vůči rozhodnutí obecného soudu, který ve stěžovatelčině věci rozhodoval v režimu správního soudnictví, a nadto mu vytkla, že se ve svém (žalobu zamítavém) rozhodnutí omezil "jen na formální podmínky" postupu finančních úřadů a nevypořádal se s odvolacími námitkami stěžovatelky.

Stěžovatelka, která se domáhala zrušení výše označených rozhodnutí, odůvodnila ústavní stížnost tím, že se jimi cítí dotčena na právech, která plynou z čl. 2 odst. 2, čl. 36

odst. 1, 2d,a současně tvrdila nesprávné stanovení základu daně v rozporu s ustanoveními zákona čís. , o daních z příjmů, v platném znění (dále jen zákona o daních z příjmů), a nesprávnou aplikaci ustanovení zákona č.

, o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, v platném znění.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata odůvodnění ústavní stížnosti, stručně řečeno, spočívá v tvrzení, že stěžovatelce byla uložena daňová povinnost na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období 1998 v nesprávné výši (958.300,- Kč), když správce daně neuznal nárok na odečet daňové ztráty ve výši 2,738.000,- Kč, uplatněné v opravném daňovém přiznání za rok 1998. Tato částka je částí daňové ztráty ve výši 3,609.997,- Kč, kterou stěžovatelka vykázala v dodatečném daňovém přiznání za rok 1997 v důsledku dodatečného vytvoření opravné položky k pohledávce 5,500.000,- Kč za dlužníkem v konkurzním řízení.

Za tohoto stavu, kdy Ústavnímu soudu ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost či legalitu rozhodnutí orgánů veřejné moci (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další) a kdy stěžovatelka řádně neprokázala nárok na vyměření daňové ztráty za rok 1997, aniž jsou splněny podmínky ustanovení zákona o daních z příjmů pro její odečet v roce 1998 a s přihlédnutím k tomu, že správní orgán II. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí ( ,

o správě daní a poplatků, v platném znění) podrobně vyložil důvody, které jej vedly k zamítnutí stěžovatelčina odvolání, nelze dospět k závěru, že správní orgány, při vyměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období 1998 stěžovatelky, postupovaly v rozporu se zákonem, nebo že by svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva, jichž se stěžovatelka dovolávala.

Nejiná situace je co do rozhodnutí obecného soudu, jímž byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta ( ); v režimu správního soudnictví posuzoval tento soud, v mezích zákonem stanovených, zákonnost napadených správních rozhodnutí, a také on své rozhodovací důvody v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil ( ), a to natolik úplně, že mu nelze ani z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) nic vytknout.

Obdobně neobstojí stěžovatelčino tvrzení stran výkladu § 24 odst. 2 písm. i) zákona

o daních z příjmů, týkající se úpravy základu daně z příjmů právnických osob, tj. výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve zdaňovacím období 1997 a ustanovení , , o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění , platného od 3. 9. 1997, kdy je podmínkou prokazatelnost způsobu tvorby a výše opravných položek. Nutnou podmínkou existence opravné položky je i to, aby byla zahrnuta do účetní závěrky a ověřena inventarizací (, 4 , o účetnictví, v platném znění).

Podala-li stěžovatelka dodatečné daňové přiznání k daňové povinnosti za rok 1997 až 30. 6. 1999, nemohlo být o opravné položce k pohledávce 5,500.000,- Kč účtováno v účetním období roku 1997. Stěžovatelka uvedla důvod pro podání dodatečného daňového přiznání za rok 1997 skutečnost, že důvod byl zjištěn až dne 15. 6. 1999 i přes to, že pohledávku ve výši 5,590.269,- Kč nabyla smlouvou o postoupení pohledávky s J. R. dne

4. 11. 1997 za sjednanou částku 5,500.000,- Kč. Je tedy nutné vycházet ze skutečnosti, že v roce 1997 stěžovatelce na dani z příjmů nevznikla (a nebyla vyměřena) daňová ztráta

§ 38n zákona o daních z příjmů, a proto nejsou splněny podmínky ustanovení § 34 odst. 1 zákona o daních z příjmů pro její odečet v roce 1998; postup správce daně tak byl zcela ve shodě se zákonem a důsledně vzato také v souladu s ústavním pořádkem republiky.

Z důvodů takto vyložených byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 15. května 2002