Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 627/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu a JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti J.M., zastoupeného Mgr. Š.Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2001, čj. -39, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení a d, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Opavě ze dne 4. 12. 2000, čj. -26, jímž byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení ve věci stěžovatele vedený u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. .

Porušení svých práv spatřuje v tom, že soud neposoudil jím nově uváděné skutečnosti a důkazy podle , b) , ve znění do novely provedené , (dále jen ), a neprovedl navrhované výslechy svědků. Důvody tohoto postupu soudu nejsou v rozhodnutí odvolacího soudu konkrétně rozvedeny a je zde pouze odkaz na ztotožnění se závěry soudu prvého stupně, přičemž i v rozhodnutí soudu prvého stupně je postup soudu odůvodněn velice obecně. Stěžovatel je však přesvědčen, že jím navrhované důkazy spolu s novými tvrzeními mohou přivodit pro něj příznivější rozhodnutí v původní věci. Nesouhlasí ani ze závěrem soudu, že příznivější rozhodnutí pro něj nemůže přivodit trestní stíhání Mgr. J.M., s ohledem na předmět probíhajícího trestního řízení.

Stěžovatel je dále přesvědčen, že rozhodnutím odvolacího soudu bez nařízení jednání bylo porušeno jeho základní právo, chráněné d, neboť v dané ve věci mělo být, s ohledem na všechny okolnosti případu, i přes stávající právní úpravu, jednání o odvolání nařízeno.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitky stěžovatele považuje za nedůvodné. Z odůvodnění jeho usnesení je zřejmé, že důvody obnovy řízení se zabýval, přičemž z důvodu přehlednosti odkázal na závěry soudu prvého stupně, se kterými se plně ztotožnil. Ve věci pak nepovažoval za nutné nařizovat jednání, neboť nebylo prováděno dokazování. Poukázal na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti nekonkretizuje okolnosti, ve vztahu ke kterým by bylo na místě jednání nařídit.

Vedlejší účastník (odpůrce v řízení před obecnými soudy) se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Opavě, sp. zn , z hlediska kompetencí daných muu ČR, tj z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéd, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Z porovnání žalobního návrhu, odvolání a ústavní stížnosti totiž právě vyplývá, že stěžovatel v podstatě opakuje námitky, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy, v ústavní stížnosti pouze konstatuje nesouhlas s právními závěry soudů, obsaženými v jejich rozhodnutí, a staví tak Ústavní soud do role dalšího odvolacího orgánu.

Z obsahu připojeného spisu je zřejmé, že stěžovatel se domáhal obnovy řízení ve věci určení neplatnosti zástavní smlouvy, uzavřené mezi účastníky dne 19. 5. 1995, ohledně zřízení zástavního práva k nemovitostem specifikovaným ve smlouvě, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. . Po provedení řízení soudy dospěly k závěru, že ve věci nejsou dány důvody dle ust. písm a) a b) , tj. nevyvstaly nové skutečnosti a nové důkazy, které nemohly být použity v původním řízení. Okresní soud ověřil, že s tvrzením stěžovatele ohledně podpisu a způsobu uzavření zástavní smlouvy se již vypořádal okresní soud v obnovou napadeném řízení, který v tomto směru provedl příslušné důkazy včetně výslechu svědků. Skutečnost, že proti zprostředkovateli smlouvy (Mgr. J.M.) je vedeno trestní řízení, pak byla soudu známa již v předchozím řízení. Za důvod opravňující nařízení obnovy soud ani neshledal to, že stěžovatel po pravomocně skončeném řízení o určení neplatnosti zástavní smlouvy od této smlouvy ustoupil. Předpoklady odstoupení od smlouvy podle obč. zák. byly navíc posuzovány v původním řízení.

Ústavní soud má za to, že obecné soudy zákonu odpovídajícím způsobem, v souladu s ust. a násl. , posuzovaly stěžovatelem předložené důvody pro povolení obnovy řízení a dostatečně zjistily skutkový stav věci opravňující je rozhodnout.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými "zákony pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Co se týče vlastního rozsahu provedeného dokazování, Ústavní soud poukazuje na zásadu volného hodnocení důkazů, obsaženou v , ze které vyplývá, že soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést a případně, zda dokazování doplnit. Provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, a je oprávněn rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito principy, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to ani v případě, že by se s uvedeným hodnocením neztotožňoval. V tomto smyslu se Ústavní soud proto nezabýval stěžovatelovými námitkami, pokud nesouhlasil s rozsahem provedeného dokazování, a se závěry, ke kterým posléze na základě provedeného dokazování soud dospěl.

Ústavní soud dává stěžovateli za pravdu, že odůvodnění soudu prvého stupně, zejména ohledně toho, proč nebyly provedeny další důkazy, na které pak odkazuje i odvolací soud, je kusé, nicméně z kontextu celého odůvodnění obou rozhodnutí obecných soudů právní závěry soudů jednoznačně vyplývají a jsou podloženy konkrétními zjištěními. Se zřetelem k celému průběhu řízení uvedená skutečnost, tj. stručné odůvodnění, však nemůže sama o sobě posunout věc do ústavní roviny a způsobit, že by proces byl vůči stěžovateli nespravedlivý. Rozhodnutí obecných soudů proto odpovídají požadavkům ust. , když tato rozhodnutí jsou dostatečným způsobem odůvodněna, jsou v nich uvedeny právní předpisy, které byly aplikovány, a uvedeno, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily.

Ve výše uvedeném smyslu nelze právní závěry obecných soudů, které dospěly k závěru, že konkrétní, stěžovatelem uplatněné důvody obnovy řízení nesplňují požadavky kladené ust. písm a) a b) , považovat za závěry, které by byly nezákonné či dokonce protiústavní. Právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z a z dalších ustanoveníd, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení.

K námitce stěžovatele, týkající se porušení jeho základního práva zaručeného d, které mělo spočívat v tom, že nebylo nařízeno jednání o odvolání, Ústavní soud i vzhledem k nekonkrétní výtce stěžovatele, že tak mělo být učiněno s ohledem na všechny okolnosti, pouze dodává, že krajský soud, projednávající odvolání směřující proti usnesení soudu prvého stupně o zamítnutí návrhu na obnovu řízení, postupoval zcela v intencích zákona, tj.dle ust.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článkůd a ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy pátéd, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 20. května 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu