Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 235/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti JUDr. B. G., CSc., zastoupeného JUDr. V. J, advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. , ze dne 7. 3. 2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever, ze dne 6. 11. 2000, sp. zn. , jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice o 5 655 Kč. Stěžovatel uvedl, že Okresní soud Plzeň - město mu způsobil škodu ve výši 5 655 Kč tím, že svým usnesením, č. j. , ze dne 13. 5. 1997 nařídil výkon rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. , ze dne 5. 8. 1994, a Krajského soudu v Plzni, sp. zn. , ze dne 11. 12. 1996, tím, že výkon rozhodnutí byl nařízen ve prospěch osoby, která vůbec nebyla osobou oprávněnou a nemohla být ani účastníkem řízení podle Stěžovatel podal proti uvedenému usnesení Okresního soudu Plzeň - město, č. j. , odvolání, v němž žádal o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, které bylo způsobeno jeho nemocí. Krajský soud v Plzni jeho odvolání odmítl s tím, že stěžovateli podle neprominul zmeškání lhůty k podání odvolání.

Ústavní soud z přiloženého soudního spisu zjistil, že stěžovatel spatřuje nesprávný úřední postup Okresního soudu Plzeň - sever v tom, že nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí nikoli na návrh osob oprávněných, nýbrž na návrh JUDr. S. a to na základě rozhodnutí, která ukládala stěžovateli povinnost zaplatit žalovaným manželům Ž. na nákladech řízení částku 4 905 Kč na účet jejich právního zástupce JUDr. S.

Tím, že soud nařídil výkon rozhodnutí na návrh a ve prospěch osoby, která vůbec nebyla účastníkem řízení, porušil dle názoru stěžovatele a odpovídá proto za škodu, kterou stěžovateli svým nesprávným úředním postupem způsobil. Protože však obecné soudy náhradu škody stěžovateli podle nepřiznaly, bylo porušeno jeho právo zaručené d.

Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Okresní soud Plzeň - sever považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí a procesního postupu obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem občanskoprávního sporu. To, že s takovým výsledkem stěžovatel nesouhlasí, však samo o sobě ještě nemůže zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Z ústavněprávního hlediska jde především o posouzení otázky, zda řízení před obecnými soudy jako celek lze charakterizovat jako spravedlivý proces, vyhovující ústavněprávním kritériím zakotveným zejména v a d a též Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto směru ústavní stížnost obsahuje obdobné námitky, které stěžovatel již uplatnil v odvolacím řízení a s nimiž se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku již řádně vypořádal, a navíc další námitky, jež stěžovatel v řízení před obecnými soudy neuplatnil. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Pokud jde o tvrzené porušení d, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení d zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo.

Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku d, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k náležitostem spravedlivého procesu dle hlavy páté d, aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.

Rovněž tak porušení d, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, Ústavní soud neshledal. Dle odst. 4 téhož článku podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Takovým zákonem ve věci stěžovatele byl , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.

Obecné soudy při posuzování případu stěžovatele vyšly ze zjištění, že stěžovatel ve skutečnosti žádá náhradu škody způsobenou mu nezákonným rozhodnutím (nikoli nesprávným úředním postupem) a že stěžovatel nevyužil možnost podat proti nezákonnému rozhodnutí - usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 5. 1997, č. j. -9, řádné odvolání. Stěžovatel sice odvolání podal, ale to bylo odmítnuto jako opožděné, neboť soud nevyhověl žádosti stěžovatele o prominutí zmeškání lhůty ( ). Stěžovatel tak nevyhověl podmínce stanovené , a proto soud jeho žalobu zamítl. V postupu obecných soudů Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by nějakým způsobem zasáhlo do základních práv stěžovatele.

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 2. května 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu