Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 421/01

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. E. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2001, č.j. -1841, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu 11. 7. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2001, č.j. -1841. Protože návrh neměl stanovené náležitosti, byl stěžovatel vyzván k odstranění vad, což ve lhůtě učinil. Dne 14. 4. 2002 obdržel Ústavní soud vyžádaný soudní spis a mohl ve věci rozhodnout.

Stěžovatel namítá porušení svých základních práv, zejména práva na soudní a jinou právní ochranu, jak vyplývá z d (dále jen " "). Toto porušení spatřuje v nesprávném hodnocení provedených důkazů, tedy nedodržení zásad tr.ř., které vedlo k nesprávnému rozhodnutí o vině a k odsuzujícímu rozsudku, jehož odůvodnění odporuje tr. ř. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle tr.z. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Podle stěžovatele by však soud při správném hodnocení důkazů a vypořádání se s obhajobou musel dojít ke zprošťujícímu rozsudku.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

Ústavní soud si proto vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za Krajský soud v Ústí nad Labem se vyjádřil JUDr. F. M., který poukázal na skutečnost, že se jednalo o tzv. skupinovou trestní věc, zatíženou závažnými vnitřními a vzájemnými důkazními rozpory, kterým ovšem soud I. stupně věnoval odpovídající pozornost. Odvolací soud rozsudek podstatně změnil. V tomto směru je však třeba odlišit jeho závěry ohledně základní skutkové podstaty trestného činu, kde považoval závěry soudu I. stupně za vyvozené a doložené v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., a v tom rozsahu proto nebylo důvodu k opětovnému důkaznímu rozkladu. Ohledně přísnější kvalifikace však odvolací soud shledal, že v případě zákonného znaku organizované skupiny nebyl z jinak správného zjištění vyvozen odpovídající právní závěr, v případě osoby mladší než 18 let sám doplnil (a znovuzhodnotil) dokazování. Tyto své dva závěry zásadně odlišné od napadeného rozsudku soudu I. stupně také podrobně zdůvodnil. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem k návrhu stanovisko nezaujalo.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod nedošlo.

V daném případě obecné soudy projednávaly rozsáhlou trestní věc více obžalovaných osob, a to v několika vícedenních blocích hlavního líčení. V důkazním řízení bylo šetřeno příslušné ustanovení trestního řádu. Hodnocením shromážděného důkazního materiálu dospěly oba soudy k zásadně shodným skutkovým zjištěním a své právní závěry odůvodnily v souladu s ústavními principy trestního řízení. Okresní soud uznal stěžovatele vinným přísnější právní kvalifikací trestného činu podle § 187 odst. 1 a 2 písm. a) a b) tr. z., tedy, že tr. čin spáchal jako člen organizované skupiny a vůči osobě mladší 18 let. Odvolací soud přihlédl k odvolání stěžovatele, doplnil si dokazování ohledně věrohodnosti výpovědi mladistvého svědka (viz č.l. 1795 až 1802 soudního spisu) a dospěl k závěru, že nemůže být bezpečným podkladem pro použití přísnější kvalifikace. Stejně tak dospěl k závěru, že výsledky dokazování neskýtají bezpečné podklady pro závěr, že se jednalo o organizovanou skupinu (viz č.l. 1846 soudního spisu), když jinak ovšem považoval důkazně hodnotící úvahy Okresního soudu v Lounech za zevrubné a dostačující. Stěžovatel tak měl v odvolacím řízení úspěch, když mu byl odvolacím soudem snížen původně uložený trest 6 let odnětí svobody na trest v trvání 3 let a šesti měsíců.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a při rozhodování o ústavních stížnostech nemůže pokračovat v pravomocně ukončené trestní věci. Podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti však spočívá v polemice se závěry rozsudků obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. S ohledem na svou ustálenou judikaturu se mohl Ústavní soud soustředit jen na otázku, zda v souzené věci extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými existuje či nikoli. Takový extrémní nesoulad Ústavní soud nezjistil. Poukazuje zde na výsledky prováděného vyšetřování a výpověď stěžovatele (č.l. 623, 626, 1300 soudního spisu), výsledky domovní prohlídky, záznamy odposlechů, výpovědi svědků ze strany Policie ČR, ze strany odběratelů pervitinu a spoluobžalovaných (hodnocením hodnověrnosti jejich výpovědí viz odůvodnění prvostupňového rozsudku č.l. 1635 soudního spisu). Hodnocení těchto výpovědí prováděl soud na základě osobního styku, kdy měl možnost pozorovat reakce a způsob chování svědků při výslechu. Stěžovatel měl přitom možnost vyjadřovat se k prováděnému dokazování v souladu s § 214 tr. ř., čehož důsledně využíval.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost spočívá převážně v tvrzeních, zpochybňujících provedené dokazování a závěry, které z něho obecné soudy vyvodily. Bylo věcí odvolacího soudu, aby v rámci těchto ústavních zásad zhodnotil jak otázku viny stěžovatele vůbec, tak toho, zda jednal jako člen organizované skupiny a zda podával uvedené látky i osobě mladší 18 let. Pokud tento soud při šetření ústavních zásad dospěl k závěrům pro stěžovatele podstatně příznivějším než soud I. stupně, když v prvních dvou bodech jeho námitkám vyhověl, nicméně setrval na prokázání viny, aniž jsou jeho závěry v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a spisovým materiálem, musí Ústavní soud pouze zdůraznit, že nemůže přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti. V tomto směru namítané (nijak ústavněprávně blíže nezdůvodněné) porušení y neshledal, když byl nucen konstatovat, že odvolací řízení, na které se z hlediska procesní pozice stěžovatele toto ústavní ustanovení především vztahuje, proběhlo při šetření ústavních zásad trestního řízení, když stěžovatel ani neuplatňoval námitku podjatosti ( y), průtahů v řízení ( ), rozhodování nezákonným soudcem ( ), měl možnost využít práva na obhajobu ( ), řízení probíhalo v jeho přítomnosti a měl možnost vyjadřovat se k prováděným důkazům ( ). Stejně tak trest stěžovateli uložený je stanoven zákonem ( ), odvolací soud měl možnost rozsudek soudu I. stupně podle zákona zrušit ( a 2 tr. ř.) a rozhodnout sám ( y) rozsudkem ve věci na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn ( tr. ř.).

Z ústavně vymezené kompetence obecných soudů ( y ČR) vyplývá, že jen ony mohou rozhodovat o vině a trestu. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle y ČR. Otázka viny a trestu stěžovatele byla posouzena v kompetenci obecných soudů a porušení ústavních zásad Ústavní soud neshledal. Proto byla podle , o Ústavním soudu, ve znění , ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2002

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu