Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 73/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky C., a. s., zastoupené advokátkou Mgr. L. U., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Celního ředitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , a odst. 4 ], napadla navrhovatelka (stěžovatelka) rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. , vydaný ve věci rozhodnutí Celního ředitelství v Olomouci ze dne 19. 10. 2000, č.j. 8150/2000-01, neboť má za to, že uvedeným rozsudkem byla porušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v a d (dále jen " ") a y (dále jen " ").

Shora označeným rozhodnutím Celního ředitelství v Olomouci bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu Prostějov ze dne 11. 8. 2000, č.j. 4664/2000, jímž byla stěžovatelce jako ručiteli a solidárnímu dlužníkovi stanovena povinnost uhradit celní dluh ve výši Kč 16.149.035,-- za dlužníka, společnost R., a. s., Jak vyplynulo z odůvodnění rozhodnutí tohoto celního úřadu, dne 13. 1. 1998 propustil Celní úřad Děčín společnosti R., a. s., do režimu tranzitu 1.258,29 t motorové nafty, přičemž celním úřadem určení byl Celní úřad Prostějov. Tímto celním úřadem byl také dne 15. 1. 1998 ukončen režim tranzitu. Následně téhož dne vydal tento celní úřad pod č.j. 201/98 rozhodnutí, kterým povolil uvedené společnosti nakládat se zbožím před jeho propuštěním [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], a to za podmínky zajištění případného celního dluhu. K tomu došlo na základě záručních dokladů stěžovatelky, když na příslušném dílu dokladů byl řádně vyznačen účel jejich použití (tj. zajištění celního dluhu v souladu s rozhodnutím č.j. 201/98).

Z odůvodnění shora citovaného rozhodnutí Celním ředitelstvím v Olomouci vyplynulo, že uvedený finanční orgán dospěl (mimo jiné) k závěru, že stěžovatelka se vystavením záruční y zavázala společně a nerozdílně s dlužníkem uhradit celní dluh, který nebyl splněn v zákonné lhůtě a za který stěžovatelka vystavením záručního dokladu převzala ručení až do částky uvedené v záručním dokladu. Předmětná záruční byla dle názoru celního ředitelství vydána v souladu s ustanovením a , platného v době jejího vystavení a přijetí, a rovněž v souladu s , kterou se provádějí některá ustanovení , ve znění pozdějších předpisů. Pokud jde o druh zajištění celního dluhu, pak je z názvu záruční y zcela zřejmé, že se týká závazku splnit celní dluh vzniklý v rámci jiné operace, než je režim tranzitu, přičemž nikde není uvedeno, že "operací" se míní pouze celní režim. Naopak, jak je uvedeno v záručních dokladech, paušální zárukou je zajišťován rovněž celní dluh vzniklý v souvislosti s rozhodnutím, kterým bylo povoleno nakládat se zbožím. Nedílnou součástí záruční y byly příslušné záruční doklady stěžovatelky, na nichž je jasně vyznačeno, že celní dluh je zajišťován v souvislosti s rozhodnutím o povolení nakládat se zbožím s vyznačením č.j. tohoto rozhodnutí (201/98) ze dne 15. 1. 1998. Námitka stěžovatelky, že v rozhodnutí o povolení nakládat se zbožím před propuštěním není uvedeno, jakým způsobem je zajištěn celní dluh, není důvodná, neboť jednak stěžovatelce nepřísluší brojit proti rozhodnutí, které není předmětem odvolacího řízení, byť napadenému rozhodnutí předcházelo, jednak údaj o tom, jak je zajišťován celní dluh, nemusí nutně být obsahem rozhodnutí.

Rozhodnutí celního ředitelství o odvolání napadla stěžovatelka správní žalobou, kterou však Krajský soud v Ostravě zamítl. V odůvodnění pak kromě dalšího uvedl, že rozhodnutí Celního úřadu v Prostějově ze dne 15. 1. 1998, č. j. 201/98, jímž bylo deklarantovi povoleno nakládat se zbožím před jeho propuštěním, nebylo vydáno v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí. To by mohlo být přezkoumáno soudem v tomto řízení jen tehdy, jednalo-li by se o rozhodnutí ve smyslu , o něž se však v daném případě nejedná. Stěžovatelka byla kromě toho dotčena ve svých subjektivních právech až rozhodnutím Celního úřadu v Prostějově ze dne 11. 8. 2000, č.j. 466/2000, jímž byla stěžovatelce jakožto ručitelce uložena povinnost zaplatit za dlužníka celní dluh. Přitom uvedený soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001,

sp. zn.

, dle kterého prohlášení ručitele v záruční ě se aktualizuje teprve tehdy, když dlužník svůj dluh řádně a včas nesplní, a teprve poté se rozhodnutím ukládá ručiteli povinnost splnit dluh za dlužníka. Z těchto důvodů je vyloučeno i porušení , tj. zásady rovnosti.

Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, ve které poukazuje na to, že ve správní praxi je vydávána řada na sebe navazujících správní aktů, přičemž účastník řízení má zpravidla právo proti každému dílčímu rozhodnutí podat odvolání, neboť zasahují do jeho práv a povinností (tzv. řetězení správních aktů). Dle názoru stěžovatelky nelze akceptovat závěr krajského soudu, že rozhodnutím Celního úřadu v Prostějově, kterým bylo povoleno společnosti R., a. s., nakládat se zbožím ještě před jeho propuštěním, nebyla stěžovatelka žádným způsobem na svých právech dotčena ( ) a že k tomu došlo až vydáním rozhodnutí, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit celní dluh. Stěžovatelka má za to, že nelze posuzovat pouze platební výměr bez ohledu na předchozí rozhodnutí, v daném případě rozhodnutí o povolení nakládat se zbožím. Protože citované rozhodnutí není rozhodnutím, jež se ve smyslu vydává podle , bylo třeba ve smyslu postupovat dle . Povolení nakládat se zbožím před jeho propuštěním nelze totiž chápat jako jakési "předběžné opatření" určitého celního režimu. Vzhledem k tomu, že uvedeným rozhodnutím mohla být stěžovatelka dotčena, mělo jí být jako účastníkovi řízení ve smyslu toto rozhodnutí doručeno. Pokud se tak nestalo, nemohlo rozhodnutí o povolení nakládat se zbožím nabýt právní moci a následně nebylo možno na jeho základě vydat ani platební výměr, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit celní dluh. Pokud by celní úřad postupoval podle ustanovení , byla by stěžovatelce poskytnuta možnost podat proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, ve kterém by se mohla vyjádřit k otázce vzniku a zajištění dluhu, resp. k tomu, zda poskytnutá záruka byla použita v souladu s podmínkami uvedenými ve smlouvě, kterou uzavřela se společností R., a. s., a zda v případě vzniku celního dluhu je stranou povinnou k jeho zaplacení. Vzhledem k těmto skutečnostem krajský soud porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu a zásadu rovnosti práv. Proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud předmětný rozsudek zrušil.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení k ústavní stížnosti. Dle jeho názoru nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Pokud jde o namítané porušení y a y ČR, dle krajského soudu se stěžovatelka domáhala svého práva u nezávislého a nestranného soudu, který o jejím návrhu rozhodl zákonem stanoveným způsobem při dodržení ústavních principů. Soud přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a jeho právními závěry na straně druhé není dán žádný (extrémní) nesoulad. Krajský soud také neshledal, že by v řízení před ním došlo ke znevýhodnění stěžovatelky v porovnání s vedlejším účastníkem (žalovaným). Pokud jde o namítané porušení zásady rovnosti v důsledku postupu celního úřadu, tuto zásadu ve správním řízení na vztah mezi správním orgánem a stěžovatelkou z povahy věci uplatnit nelze.

Ústavní soud si vyžádal rovněž vyjádření vedlejšího účastníka řízení, jenž uvedl, že je speciálním právní normou ve vztahu k obecným předpisům o správním řízení. Pokud subjektem této právní normy je deklarant jako adresát disponující povolením nakládat se zbožím ještě před jeho propuštěním, pak jedině on je nositelem práv a povinností vyplývajících z povolení. se týká dotčených procesněprávních institutů, jež speciálně neupravuje. Deklarant je z hlediska svého procesního postavení tedy účastníkem řízení ve věci povolení nakládat se zbožím na základě ustanovení , jakož i (případně) . Pokud jde o stěžovatelku, nejedná se o osobu, o jejíž právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech je rozhodováno. Stěžovatelka má v dané věci postavení ručitele, tj. třetí osoby, která stvrzuje písemným prohlášením v záruční ě závazek plnit za potenciálního dlužníka - deklaranta celní dluh. Ve věci dispozice se zbožím na základě povolení nemá stěžovatelka žádná práva ani povinnosti, tyto ani nemohou být povolením nijak dotčeny, neboť de iure ani de facto objektivně neexistují. Dle názoru celního ředitelství je třeba odlišovat povolení nakládat se zbožím na straně jedné a ručení na straně druhé. Stěžovatelka se jako ručitel stává subjektem právní normy na základě ustanovení , pokud nastanou normou předpokládané právní účinky a důsledky jejího závazku

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu . Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele (stěžovatelky). Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že obecný soud postupoval v rozporu s , když v rámci přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí vedlejšího účastníka nepřezkoumal rovněž zákonnost dříve vydaného rozhodnutí celního úřadu ze dne 15. 1. 1998, č.j. 201/98, kterým bylo povoleno společnosti R., a. s., nakládat se zboží před jeho propuštěním podle . Pokud by tak učinil, musel by dle stěžovatelky dospět k závěru, že citované rozhodnutí je nezákonné, v důsledku čehož je nezákonné i rozhodnutí celního ředitelství správní žalobou napadené.

Jak správně uvádí stěžovatelka, ve správní praxi jsou často upraveny právní poměry právnické či fyzické osoby konečným způsobem až po vydání na sebe navazujících správních aktů. Nelze však opomenout, že v právní teorii i praxi se rozlišuje mezi tzv. řetězením právních aktů, kdy jednotlivá rozhodnutí vydaná v časové posloupnosti zasahují účastníka v právech a povinnostech, zpravidla pro něj mají samostatný význam a jsou samostatně napadnutelná opravnými prostředky, a tzv. subsumcí správních aktů, kdy dílčí rozhodnutí (tzv. podkladová) jsou zpravidla zajištěna správním orgánem a účastníku je vydáno jedno konečné rozhodnutí. Dle názoru Ústavního soudu pak ustanovení upravuje povinnost soudu přezkoumat právě "subsumovaná" správní rozhodnutí, jež jsou ze samostatného přezkumu vyloučena (viz také Bureš/Drápal/Mazanec, , komentář, 5. vydání, C. H. Beck, 2001, str. 1056). O tento typ rozhodnutí se však v daném případě nejedná, což stěžovatelka ani netvrdí a naopak výslovně poukazuje na to, že se v daném případě jde o tzv. řetězení správních aktů.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že obecný soud postupoval plně v souladu s , když nepřezkoumával zákonnost rozhodnutí celního úřadu ze dne 15. 1. 1998, č.j. 201/98. Vzhledem k této skutečnosti lze považovat za relevantní pouze námitky týkající se samotného platebního výměru, respektive rozhodnutí o odvolání č.j. 8150/2000-01, jež bylo napadeno správní žalobou, a proto je bezpředmětné zabývat se námitkami stěžovatelky uvedenými v ústavní stížnosti, jež směřují vůči rozhodnutí č.j. 201/98. V souvislosti s tím však pokládá Ústavní soud za vhodné stěžovatelku upozornit, že pokud se domnívala, že měla být účastníkem řízení ve věci povolení nakládat se zbožím před jeho propuštěním a správní orgán s ní jako účastníkem nejednal, mohla se přezkoumání uvedeného rozhodnutí domáhat postupem podle věta druhá

S ohledem na to, že Ústavní soud nezjistil žádné pochybení v postupu obecného soudu, jeví se námitky ohledně porušení ústavně zaručených práv a svobod jako nedůvodné. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2002

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu