Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 490/01

Ústavní soud rozhodl dne 25. dubna 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti 1) P.S., 2) ing. M.S., obou zastoupených JUDr. D.H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2001, čj. -50, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze stěžovatelé uvádějí, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v y ČR, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a d, a to v podstatě tím, že neprovedením opravy chyby ve výroku rozsudku v souladu s ustanovením byl popřen sám smysl tohoto institutu, a to navíc v tak závažné otázce, jakou je bytová náhrada. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhají se proto zrušení napadeného usnesení.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 14. 7. 1994, čj. -12, bylo přivoleno k výpovědi stěžovatelů z bytu, ve výroku tohoto rozsudku blíže označeného, s tím, že stěžovatelé jsou povinni předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty po zajištění náhradního bytu. K odvolání stěžovatelů rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 2. 1995, čj. -25, tak, že rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé potvrdil. Posléze uvedený rozsudek byl doručen zástupci stěžovatelů dne 13. 3. 1995. Dovolání stěžovatelů proti již konstatovanému rozsudku městského soudu Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 8. 1995, čj. -37, pro jeho opožděnost odmítl. Stěžovatelé podáním ze dne 22. 1. 2001 podali návrh na opravu chyb v protokolu ze 14. 7. 1994 a dále návrh na opravu chyby ve výroku rozsudku podle ustanovení s tím, že na konci druhého odstavce písemného vyhotovení rozsudku mělo být správně uvedeno "po zajištění přiměřeného náhradního bytu". Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 5. 2. 2001, čj. -42, návrh na vydání opravného usnesení zamítl, a to v podstatě s odůvodněním, že podaným návrhem se stěžovatelé snaží dosáhnout změny bytové náhrady, což nelze realizovat cestou ustanovení , ve znění před novelou. K odvolání stěžovatelů rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil, v podstatě se ztotožniv s jeho závěry.

Podle ustanovení , ve znění před novelou, upraví předseda senátu v rozsudku kdykoli, i bez návrhu, chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti, přičemž, týká-li se oprava výroku rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení doručované účastníkům. V projednávané věci však obecné soudy přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důvodů nemohou volit stěžovateli požadovaný postup podle ustanovení , neboť nejde o případ, jenž by pod toto ustanovení bylo možno podřadit. Stěžovatelé totiž podle názoru Ústavního soudu se ve skutečnosti domáhají rozšíření výroku rozsudku soudu prvého stupně, a to konstatováním určité kvality ("přiměřeného") náhradního bytu. Takový požadavek není však ani podle názoru Ústavního soudu řešitelný na bázi ustanovení , ve znění před novelou.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu