Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 322/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a členů senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. S., zastoupené advokátem JUDr. V. J., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2001, č. j. -152, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měla za to, že byly porušeny , , a d. K porušení těchto práv mělo dle názoru stěžovatelky dojít zejména porušením zásady volného hodnocení důkazů v tom smyslu, že soudy měly za povinnost vypořádat se s každým důkazem, který byl proveden. Uvedla, že odvolací soud napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby Č. p., s. p., (dále jen "vedlejší účastník") byla povinna uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání 1/2 nemovitostí, a to domu a pozemku, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. na LV pro k. ú. Č., jakož i návrh stěžovatelky, aby vedlejší účastník byl povinen vydat ideální 1/2 předmětných nemovitostí. Uvedla, že odvolací soud jí stanovil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku ve výši 10 775 Kč.

Ústavní soud po posouzení předmětné ústavní stížnosti po stránce formální i obsahové dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.

Ze spisu k uvedené věci vyplývá, že Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 27. 11. 2000, č. j. -132, zamítl návrh stěžovatelky, aby byla vedlejšímu účastníkovi stanovena povinnost uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání shora uvedených nemovitostí. Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí jednak tím, že stěžovatelka není ve věci aktivně legitimována, dále pak okolností, že nemovitosti nepřešly na stát za podmínek ve smyslu ustanovení ani za podmínek ust. a 2 , o mimosoudních rehabilitacích, a konečně i tím, že předmětné nemovitosti ztratily zásadní přestavbou svůj původní stavebně-technický charakter a jako takové se podle ust. nevydávají.

Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka včas odvolala. Namítala, že v předmětné věci nebyla správně prvoinstančním soudem posouzena otázka splnění podmínek pro konfiskaci majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. Vytýkala soudu prvního stupně, že ve svých závěrech vycházel pouze ze skutečnosti, že původní vlastník nemovitostí F. S. (dále jen "původní vlastník") byl trestně odsouzen, a že soud nepřihlédl přitom k dalším okolnostem.

Odvolací soud ve svém napadeném rozhodnutí potvrdil skutkové i právní závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že u původního vlastníka byly dány všechny zákonné předpoklady konfiskace podle citovaného dekretu. Vzhledem k tomu, že odvolací soud podrobně uvedené zákonné předpoklady v odůvodnění svého rozhodnutí rozvádí, jakož i s přihlédnutím k okolnosti, že Ústavní soud neshledal v tomto odůvodnění nijakého pochybení, Ústavní soud na tyto závěry stěžovatelku blíže odkazuje.

Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby obecnými soudy byl nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky. Ve smyslu ustanovení je třeba postupovat tak, že osoby uvedené na dalších místech v pořadí, jsou oprávněnými osobami jen tehdy, pokud osoby uvedené v předchozím pořadí (dle citovaného ustanovení) svůj restituční nárok u povinné osoby neuplatnily, resp. jej uplatnily pozdě. V daném případě na tytéž nemovitosti uplatnily včas svůj restituční nárok u povinné osoby děti původního vlastníka (jak zjistil soud prvního stupně ze spisu sp. zn. , vedeného u Okresního soudu v Českém Krumlově), které ve smyslu citovaného ustanovení měly před stěžovatelkou přednost. Žalobní návrh těchto oprávněných osob byl soudem zamítnut s odkazem na provedenou konfiskaci dle dekretu prezidenta republiky. Obecné soudy dospěly ke správnému závěru, pokud konstatovaly, že v daném případě uplatnily restituční nárok děti původního vlastníka k týmž nemovitostem jako stěžovatelka, a proto stěžovatelka, coby neteř původního vlastníka, nemůže být s ohledem na shora zákonem stanovené předpoklady považována za oprávněnou osobu.

V návaznosti na výše uvedené nelze vytknout odvolacímu soudu, že se již otázkou ztráty stavebně-technického charakteru nemovitostí nezabýval, neboť návrh stěžovatelky byl po právu shledán nedůvodným již ze dvou shora uvedených důvodů. Odvolací soud správně věc uzavřel tak, že uvedené dva shodné restituční nároky vedle sebe neobstojí, protože jsou rovnocenné a významově totožné, přičemž jeden z nich je zcela nadbytečný.

Odvolací soud proti tomuto svému napadenému rozhodnutí připustil možnost podání dovolání.

Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 6. 2001, č. j. -177, vyplývá, že stěžovatelka tento opravný prostředek využila. Dovolání stěžovatelky v předmětné věci bylo dovolacím soudem odmítnuto.

Stěžovatelka podala proti rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2001,

sp. zn.

, odmítnuta s poukazem na skutečnost, že postupem dovolacího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, jakož i na okolnost, že o ústavní stížnosti proti rozhodnutím Okresního soudu v Českém Krumlově a Krajskému soudu v Českých Budějovicích již Ústavní soud jedná ve věci

sp. zn.

(tzn. v této věci).

Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal nijakých pochybení. Stěžovatelce se proto nepodařilo prokázat porušení jejích práv, zaručených u ČR či d.

V návaznosti na shora uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 29. dubna 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu