Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 631/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním ze dne 8. 10. 2001, označeným jako ústavní stížnost, brojil stěžovatel proti postupu příslušných orgánů veřejné moci (Česká správa sociálního zabezpečení, Krajský soud v Praze, Vrchní soud v Praze, Nejvyšší soud) ve věci úpravy výše jeho plného invalidního důchodu.

Návrh stěžovatele však nesplňoval základní formální a obsahové náležitosti, kladené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), na ústavní stížnost. Ústavní soud se z tohoto pohledu v prvé řadě zabýval otázkou, zda byla v daném případě dodržena lhůta pro podání ústavní stížnosti. Podle citovaného zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

Ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. , jež stěžovatel zjevně hodlal podle obsahu svého návrhu napadnout ústavní stížností, převzal dle doručenky dne 10. 8. 2001 (nikoliv tedy 14. 8. 2001, jak uvádí). Od tohoto data je tedy nutno počítat 60 denní procesněprávní lhůtu, do které je třeba započítat již i den doručení napadeného rozhodnutí (srov. ust. - "lhůta počíná dnem doručení..."). Poslední den 60 denní lhůty pro podání ústavní stížnosti tak připadl v daném případě na pondělí 8. 10. 2001. Stěžovatel podal svůj návrh k poštovní přepravě až dne 11. 10. 2001, tedy po zákonem stanovené lhůtě.

Navíc nutno zdůraznit, že i kdyby stěžovatel převzal výše citované usnesení Nejvyššího soudu dne 14. 8. 2001, jak tvrdí, byla by jeho ústavní stížnost stejně podána opožděně, jelikož ji adresoval Krajskému soudu v Praze, a nikoliv Ústavnímu soudu. Krajský soud v Praze pak ústavní stížnost zaslal Ústavnímu soudu dne 26. 10. 2001. Podání návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem jinému soudu však k zahájení řízení nemůže vést. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti totiž není součástí obecných soudů a řízení před ním je odděleno od řízení před těmito soudy. Zachování příslušné šedesáti denní lhůty podle ust. je proto nutno posuzovat pouze v návaznosti na podání návrhu přímo Ústavnímu soudu. Samotný stěžovatel si byl podle obsahu svého návrhu zjevně dobře vědom toho, že kompetentní k řízení o ústavních stížnostech je pouze Ústavní soud, přesto však své podání zaslal Krajskému soudu v Praze. Za této situace proto nebylo možno posoudit stěžovatelův návrh jinak, než jako opožděně podaný. Jako nadbytečné se tak jevilo vyzývat jej k odstranění dalších formálních a obsahových vad ústavní stížnosti, neboť i kdyby tyto nedostatky s pomocí advokáta odstranil, základní vada spočívající v nedodržení lhůty by tím nemohla být napravena.

Protože kogentní ustanovení zákona neumožňuje promeškání této lhůty prominout, nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 30. dubna 2002

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu