Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 770/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. E. Z., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2000, čj. - 207, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 11. 1999, čj. - 163,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 28. 12. 2000.

Ústavní stížností napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 11. 1999, čj. - 163, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně - stěžovatelky - o určení, že žila se zůstavitelem MUDr. J. K., CSc., zemřelým dne 9. 2. 1995 v Praze, ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí a z toho důvodu pečovala o společnou domácnost. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vesměs opakuje argumentaci uplatněnou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterou se Městský soud v Praze v rámci odvolacího řízení ve svém rozhodnutí zabýval a náležitě se s ní vypořádal. Má za to, že soudy obou stupňů porušily zásadu volného hodnocení důkazů a opomenuly důkazy, které byly jimi provedeny, ve svých rozhodnutích se s nimi dostatečně nevypořádaly. Je toho názoru, že to založilo nejen jejich nepřezkoumatelnost podle , ale současně jejich protiústavnost - porušení článku 36 odst. 1 d a článku 95 odst. 1 y ČR, zejména tím, že přesvědčivě nezdůvodnily, proč svědky, kteří svými výpověďmi prokazovali potřebné zákonem požadované skutečnosti, považují za méně věrohodné než ostatní a že se snažily udržet svá rozhodnutí a veškeré důkazy, svědčící v její prospěch, bagatelizovat.

Ústavní soud při projednávání návrhu stěžovatelky respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů ( y ČR) a nevykonává přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho pravomoc je zaměřena na zjištění, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 y ČR.

Ústavní soud se ve svém rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatelky zaměřil na ústavněprávní stránku věci, tedy na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2000, čj. - 207, a na otázku, zda byla porušena práva stěžovatelky ve smyslu y ČR a d.

Soudní moc je podle y ČR svěřena soudům především k tomu, aby tyto zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům ( ), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný ( ). Obecné soudy jsou při zjišťování skutkového stavu věci vázány toliko zákonem ( ), v daném případě ustanoveními . Pokud jde o dokazování v občanském soudním řízení, hovoří o právu vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny ( ), stvrzuje zásadu tzv. volného hodnocení důkazů ( ) a stanoví, že soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede ( ).

Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z hlavy páté d, která obsahuje právo na soudní a jinou právní ochranu, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení.

Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze, jako soud odvolací, který ve svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která v celém rozsahu jako věcně správná převzal i s jeho právními závěry, se ve svém rozsudku vypořádal se všemi okolnostmi závažnými pro jeho rozhodnutí. V jeho postupu Ústavní soud stěžovatelkou namítané porušení článku 95 odst. 1 y ČR a d neshledal a má za to, že stanovisko vyslovené v napadeném rozsudku, že se přes obsažnost důkazního řízení žalobkyni její skutková tvrzení prokázat nepodařilo, je odpovídající zjištěným skutečnostem, a že tedy rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je ve svém výsledku správný.

Ústavní soud přisvědčil správnosti závěrů odvolacího soudu, soudu prvního stupně i Nejvyššího soudu ČR (který usnesením ze dne 16. 1. 2002, čj. - 225, dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle věty první a odmítl) v tom, že žalobkyně, která měla ve sporu břemeno tvrzení a břemeno důkazní, provedenými důkazy neprokázala skutkové okolnosti nasvědčující tomu, že by žila se zůstavitelem MUDr. J. K., CSc., nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a že by z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost. V tomto Ústavní soud odkazuje na výstižné a podrobné odůvodnění rozsudků obecných soudů, které problematiku předmětné věci podalo zcela vyčerpávajícím způsobem.

Poněvadž nic nenasvědčuje tomu, že odvolacím soudem a soudem prvního stupně v předmětném řízení by nebyly respektovány zásady týkající se práva na soudní ochranu, obsažené v hlavě páté d, jakož i zásady obsažené v článku 95 odst. 1 y ČR, nezbylo Ústavnímu soudu než stížnost stěžovatelky považovat za zjevně neopodstatněnou.

Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2002 JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu