Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
35794.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 770/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. E. Z., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2000, čj. 53 Co 337/2000 - 207, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 11. 1999, čj. 23 C 194/95 - 163,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 28. 12. 2000.
Ústavní stížností napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 11. 1999, čj. 23 C 194/95 - 163, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně - stěžovatelky - o určení, že žila se zůstavitelem MUDr. J. K., CSc., zemřelým dne 9. 2. 1995 v Praze, ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí a z toho důvodu pečovala o společnou domácnost. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vesměs opakuje argumentaci uplatněnou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterou se Městský soud v Praze v rámci odvolacího řízení ve svém rozhodnutí zabýval a náležitě se s ní vypořádal. Má za to, že soudy obou stupňů porušily zásadu volného hodnocení důkazů a opomenuly důkazy, které byly jimi provedeny, ve svých rozhodnutích se s nimi dostatečně nevypořádaly. Je toho názoru, že to založilo nejen jejich nepřezkoumatelnost podle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , ale současně jejich protiústavnost - porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d a článku 95 odst. 1 Ústav y ČR, zejména tím, že přesvědčivě nezdůvodnily, proč svědky, kteří svými výpověďmi prokazovali potřebné zákonem požadované skutečnosti, považují za méně věrohodné než ostatní a že se snažily udržet svá rozhodnutí a veškeré důkazy, svědčící v její prospěch, bagatelizovat.
Ústavní soud při projednávání návrhu stěžovatelky respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústav y ČR) a nevykonává přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho pravomoc je zaměřena na zjištění, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústav y ČR.
Ústavní soud se ve svém rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatelky zaměřil na ústavněprávní stránku věci, tedy na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2000, čj. 53 Co 337/2000 - 207, a na otázku, zda byla porušena práva stěžovatelky ve smyslu Ústav y ČR a Listiny základních práv a svobo d.
Soudní moc je podle Ústav y ČR svěřena soudům především k tomu, aby tyto zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1 ), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1 ). Obecné soudy jsou při zjišťování skutkového stavu věci vázány toliko zákonem (čl. 95 odst. 1 ), v daném případě ustanoveními občanského soudního řádu . Pokud jde o dokazování v občanském soudním řízení, občanský soudní řád hovoří o právu vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§ 123 ), stvrzuje zásadu tzv. volného hodnocení důkazů (§ 132 ) a stanoví, že soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 ).
Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z hlavy páté Listiny základních práv a svobo d, která obsahuje právo na soudní a jinou právní ochranu, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení.
Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze, jako soud odvolací, který ve svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která v celém rozsahu jako věcně správná převzal i s jeho právními závěry, se ve svém rozsudku vypořádal se všemi okolnostmi závažnými pro jeho rozhodnutí. V jeho postupu Ústavní soud stěžovatelkou namítané porušení článku 95 odst. 1 Ústav y ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d neshledal a má za to, že stanovisko vyslovené v napadeném rozsudku, že se přes obsažnost důkazního řízení žalobkyni její skutková tvrzení prokázat nepodařilo, je odpovídající zjištěným skutečnostem, a že tedy rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je ve svém výsledku správný.
Ústavní soud přisvědčil správnosti závěrů odvolacího soudu, soudu prvního stupně i Nejvyššího soudu ČR (který usnesením ze dne 16. 1. 2002, čj. 21 Cdo 436/2001 - 225, dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. odmítl) v tom, že žalobkyně, která měla ve sporu břemeno tvrzení a břemeno důkazní, provedenými důkazy neprokázala skutkové okolnosti nasvědčující tomu, že by žila se zůstavitelem MUDr. J. K., CSc., nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a že by z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost. V tomto Ústavní soud odkazuje na výstižné a podrobné odůvodnění rozsudků obecných soudů, které problematiku předmětné věci podalo zcela vyčerpávajícím způsobem.
Poněvadž nic nenasvědčuje tomu, že odvolacím soudem a soudem prvního stupně v předmětném řízení by nebyly respektovány zásady týkající se práva na soudní ochranu, obsažené v hlavě páté Listiny základních práv a svobo d, jakož i zásady obsažené v článku 95 odst. 1 Ústav y ČR, nezbylo Ústavnímu soudu než stížnost stěžovatelky považovat za zjevně neopodstatněnou.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2002 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu