Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 22/02

Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Z., zastoupeného JUDr. J. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2001 ( -47), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, ze dne 10. 2. 2000 (OÚSŘ U 00/05072/Z,Mak/Wi), jakož i jemu předcházející rozhodnutí Úřadu městské části Brno - Vinohrady, odboru finančního a výstavby, ze dne 13. 12. 1999 (Výst. 4670/99), proti územnímu rozhodnutí č. 350 o umístění stavby označené jako "přípojka NN, vodovodní přípojka, splašková kanalizace, středotlaký plynovod, napojení VO a příjezdová komunikace k lokalitě "Vilová čtvrť Brno - Vinohrady".

Stěžovatel tvrdil, že nesprávnost rozhodnutí obecného soudu spočívá v okolnosti, že obecný soud nepostupoval řádně podle zákona a nevzal v úvahu tu skutečnost, že vůči dotčenému pozemku uplatnil restituční nárok podle zák. čís. , v němž až dosud nebylo pravomocně rozhodnuto; proto dle jeho názoru není možné ve správním řízení vydat územní rozhodnutí, neboť jeho obsahem je umístění stavby na tomto pozemku. Stěžovatel dále tvrdil - stručně shrnuto - že všechna rozhodnutí orgánů státní moci v této věci vydaná jsou zatížena nesprávným právním posouzením, spočívajícím v nesprávném výkladu pojmu "liniová stavba". Správní orgán dospěl neodůvodněně k závěru, že v tomto případě se

o takovou stavbu jedná a nesprávně účastníkům řízení oznámil své rozhodnutí formou veřejné vyhlášky, ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonné (kvantitativní) podmínky.

Stěžovatel s (blíže neodůvodněným) odkazem na d navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z tvrzení stěžovatele (z odůvodnění jeho ústavní stížnosti) je zřejmé, že stěžovatel svými námitkami míří vůči věcné správnosti či legalitě rozhodnutí správních orgánů a stejně tak i vůči rozhodnutí obecného soudu, který jeho žalobu zamítl ( ). Obecný soud v režimu správního soudnictví posoudil, v mezích zákonem stanovených, zákonnost napadených správních rozhodnutí, a to v tom rozsahu, jak bylo žalobou napadeno ( ), a s tvrzeními stěžovatele uplatněnými před obecným soudem se vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Obecný soud své rozhodovací důvody podrobně v odůvodnění svého rozsudku vyložil ( ), a to natolik úplně, že mu nelze ani z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) nic vytknout.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel zcela přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž takový přezkum, o jaký usiluje (přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecného soudu a orgánu státní správy ), do pravomoci Ústavního soudu zásadně nespadá (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), leč by pro ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecného soudu byly dány zvláštní podmínky, jejichž existence však zjištěna nebyla a nebyla ostatně ani konkrétním způsobem stěžovatelem tvrzena.

Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 18. dubna 2002