Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 145/02

Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. B. G., CSc., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne

28. prosince 2001, sp. zn. , a usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne

10. prosince 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co formálních podmínek ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. prosince 2001 ( -11) a usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne

10. prosince 2001 ( a tvrdil, že jimi bylo zasaženo jeho ústavně zaručené právo obsažené v d.

Z usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. prosince 2001 ( -11) se podává, že jím bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 10. prosince 2001 ( , kterým označený obecný soud nevyhověl žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků (v jeho věci proti žalované J. K. pro 61.645,- Kč s příslušenstvím) a rozhodl tak, že žalobce od placení soudních poplatků osvobozen není. Své rozhodnutí odůvodnil obecný soud odkazem na ustanovení , dle něhož k tomu, aby žádosti účastníka o osvobození od soudních poplatků mohlo být vyhověno, musí být zcela věrohodně a spolehlivě osvědčeny důvody, které k takovému rozhodnutí vedou (soud I. stupně vzal v úvahu, že stěžovatel je poživatelem starobního důchodu ve výši

8.192,- Kč, nemá žádnou vyživovací povinnost, je ženatý a jeho manželka pobírá důchod, jehož výši neosvědčil, a dále přihlédl k tomu, že stěžovatel je vlastníkem bytové jednotky, ve které bydlí, že provozoval v roce 2000 advokátní praxi a že soudu nepředložil daňové přiznání za toto období).

Krajský soud v Plzni ve svém rozhodnutí zdůraznil, že právo přiznat účastníku zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků je výjimečným ustanovením, pro jehož užití musí být naplněny zákonem stanovené podmínky; v odůvodnění rozhodnutí pak konstatoval, že soud I. stupně správně vycházel z toho, že stěžovatel je sice starobní důchodce, avšak současně vykonává advokátní praxi, případně i nadále trvá jeho možnost tuto praxi vykonávat a o tom, že tuto praxi vykonává svědčí i to, že vede tento palmární spor. Za situace, kdy stěžovatel není schopen prokázat daňovým přiznáním jaké příjmy mu z této činnosti plynou (stěžovatel uvedl v odvolání, že přiznání za rok 2000 nemůže soudu předložit, neboť Finanční úřad v Plzni s ním ještě neukončil daňové řízení) a jeho starobní důchod přesahuje dvojnásobek částky životního minima, považuje soud rozhodnutí soudu I. stupně za věcně správné.

Stěžovatel ve své kuse odůvodněné ústavní stížnosti tvrdil, že Krajský soud v Plzni nepřihlédl k tomu, že mu Česká advokátní komora pozastavila výkon advokacie, a tudíž z ní nemá žádné příjmy, starobní důchod sice přesahuje dvojnásobek částky životního minima, je však zatížen 4 výkony rozhodnutí; nadto stěžovatel vzhledem ke svému těžkému zdravotnímu stavu musí platit léky, jejichž úhrnná hodnota je 6.874,- Kč. Z těchto důvodů není schopen zaplatit soudní poplatek. Stěžovatel proto navrhl zrušení usnesení Okresního soudu Plzeň-jih a Krajského soudu v Plzni, jak jsou vpředu označena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí shodně, jako v odvolání proti usnesení soudu

I. stupně, a vede polemiku s rozhodovacími důvody obecných soudů, a tak přehlíží, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a že jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které v dané věci shledány nebyly, a které ostatně stěžovatel ani netvrdil.

Pro přiznání osvobození od soudních poplatků ( ) je žadatel povinen soudu věrohodně prokázat své majetkové a sociální poměry. Jak vyplývá z rozhodnutí odvolacího soudu (Krajského soudu v Plzni), stěžovatel zákonem stanoveným podmínkám nevyhověl (požadované doklady nedoložil), a protože s tvrzeními v ústavní stížnosti shodnými jak v jeho odvolání se tento soud řádným a ústavně konformním způsobem vypořádal ( ), ani pod aspektem ochrany ústavnosti ( y ČR) nelze obecným soudům nic vytknout. V této souvislosti je nutno stěžovateli připomenout, že vzhledem k postavení a funkci Ústavního soudu nepřísluší Ústavnímu soudu přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), jak o to dle povahy tvrzení ústavní stížnosti stěžovatel usiluje.

Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána jak konstantní judikaturou, tak i povahou vývodů ústavní stížnosti. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 18. dubna 2002