Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 138/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. A. H., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2001, čj. -34 a rozhodnutí Okresního úřadu Pelhřimov, okresního pozemkového úřadu ze dne 4. 9. 2000, čj. PE 1865/2000, zn. /R-5-Z/JUDr. K.,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 3. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2001, čj. -34 a rozhodnutí Okresního úřadu Pelhřimov, okresního pozemkového úřadu ze dne 4. 9. 2000, čj. PE 1865/2000, zn. /R-5-Z/JUDr. K., jimiž bylo pravomocně rozhodnuto, že není vlastníkem specifikovaných nemovitostí v k.ú. V. Okresní pozemkový úřad v řízení podle , ve znění pozdějších předpisů ("zákon o půdě"), dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti již byly v celém rozsahu vydány třetím osobám dřívějším jeho rozhodnutím ze dne 26. 4. 1993, čj. Ž 31/93 R3, které nebylo napadeno opravným prostředkem. Městský soud v Praze v řízení o opravném prostředku pak dospěl k závěru, že pozemkový úřad postupoval v souladu se zákonem.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v a 4 a d ("Listina"), aniž by své tvrzení odůvodnil podrobnější argumentací ústavněprávní. Zásah do svých ústavních práv spatřuje v samotné skutečnosti, že o vlastnictví bylo rozhodnuto v jeho neprospěch. Tím došlo k omezení práva dědit a fakticky a právně došlo k nucenému omezení vlastnických práv. Dále namítl, že žádost právní předchůdkyně o vydání nemovitostí byla odmítnuta po více než 8 let vyřizování, v mezidobí došlo k vydání předmětné části nemovitostí neoprávněným osobám, což mu zabránilo domáhat se řádně svého vlastnictví.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nemohlo dojít k omezení vlastnického práva stěžovatele, když takové právo mu k předmětným nemovitostem samotným uplatněním restitučního nároku nevzniklo. Rovněž jeho právo dědit po zemřelé R. K. nebylo dotčeno. Jestliže nebyly shledány podmínky pro vyhovění restituční žádosti, potom nelze hodnotit jako nezákonný postup, když v mezidobí bylo rozhodnuto o vydání předmětných pozemků jiným osobám. Závěrem vyjádřil názor, že ústavní stížnost je nedůvodná.

Okresní úřad Pelhřimov, okresní pozemkový úřad, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že s námitkami stěžovatele se řádně vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Poukázal na standardní judikaturu Ústavního soudu, dle níž právo vlastnit majetek podle y se vztahuje pouze na vlastnictví již nabyté a existující, nikoliv na pouze tvrzený nárok na ně. Právní předchůdce stěžovatele nárok na vydání nemovitostí ve lhůtě u pozemkového úřadu neuplatnil. Ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou.

Ústavní soud se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení před pozemkovým úřadem a správním soudem. Podmínkou pro to, aby Ústavní soud vyhověl jeho návrhu na zrušení napadených rozhodnutí, je, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno některé z jeho základních práv zaručených ústavním zákonem. V tomto směru však stížnost postrádá, kromě samotného tvrzení o zásahu do ústavních práv, jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Za těchto okolností je stížnost pouhým nesouhlasem s hodnocením zjištěných skutečností orgány veřejné moci a právními závěry z toho vyvozenými, a nevyplývá z ní nic, co by věc posouvalo do roviny ústavněprávní. K namítanému porušení a 4 y existuje standardní a obecně dostupná judikatura Ústavního soudu, ostatně popsaná ve výše uvedených vyjádřeních městského soudu i pozemkového úřadu, na kterou Ústavní soud odkazuje. K namítanému zásahu do y pak nutno uvést, že měl-li stěžovatel na mysli porušení y, k takovému zásahu dojít nemohlo, což plyne již ze samotného faktu, že rozhodnutí pozemkového úřadu bylo soudem přezkoumáno.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu