Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 529/01

Ústavní soud rozhodl dne 3. dubna 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. J.M., zastoupeného JUDr. I.Č., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24.5.2001, čj. -66, takto:

Ústavní stížnost se odmítá

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze, neboť jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v , d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a , a y ČR, podle kterých jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

V odůvodnění své ústavní stížnosti pak stěžovatel uvádí, že žalobou podanou u Okresního soudu Praha-východ se domáhal náhrady škody, způsobené mu nezákonným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 29.3.1994, čj. -39, kterým byla bez nařízení jednání a v jeho nepřítomnosti zamítnuta žaloba na přezkoumání rozhodnutí, jímž byl propuštěn ze služebního poměru policisty Policie ČR pro úmyslné a hrubé porušení služební přísahy, ačkoli se takového porušení služební přísahy nedopustil. Vzhledem k tomu, že soud projednal věc neveřejně, bez jeho přítomnosti, zbavil jej práva vyjádřit se k provedeným důkazům. Stížností napadeným rozsudkem byla jeho žaloba na náhradu škody zamítnuta s tím, že nebyla splněna podmínka vyžadovaná v ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen zákon č. 558/1969 Sb.). Stěžovatel považuje aplikaci podmínky zakotvené v tomto ustanovení za protiústavní, poněvadž nemůže být splněna u nezákonných rozhodnutí vydaných v současném jednoinstančně koncipovaném správním soudnictví. Stěžovatel již v řízení před obecnými soudy poukazoval na ústavněprávní aspekty, ale tyto nevzaly jeho argumentaci při svém rozhodování v úvahu. K jeho tvrzením nezaujal soud prvního stupně stanovisko, stejně jako k jeho návrhu na přerušení řízení za účelem posouzení ústavnosti zákonných ustanovení, o která se rozsudek opírá. Krajský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nezákonné může být pouze takové rozhodnutí soudu, o němž to bylo zjištěno kasačním rozhodnutím, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu č. 269/99 Sb., jímž byl zrušen Podle názoru stěžovatele nezákonnost rozsudku Městského soudu v Praze je s dostatečnou určitostí úředně zjištěna již tímto nálezem Ústavního soudu. Navíc Krajský soud přehlédl, že nelze vykonávat práva a povinnosti podle rozhodnutí, vydaných na základě zrušeného ustanovení zákona. To znamená že rozsudek Městského soudu v Praze, čj. , se stal nevykonatelným, právně neúčinným, což je situace obdobná, jako kdyby došlo ke zrušení tohoto rozsudku pro nezákonnost. Ani skutečnost, že v mezidobí došlo ke zrušení , neměla být pro obecný soud překážkou, aby ústavnost takového ustanovení posoudil sám jako předběžnou otázku při rozhodování o věci samé. Aplikaci ustanovení , jakož i samotnou podmínku tímto ustanovením požadovanou, považuje stěžovatel za protiústavní, neboť v jednoinstančním správním soudnictví neexistuje soudní orgán, který by mohl vyslovit nezákonnost takového rozhodnutí a je zrušit.

Z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29.3.1994, čj. -39, byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domáhal přezkoumání rozkazu náměstka policejního prezidenta ve věcech personálních č. 38 ze dne 14. 9. 1993. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozkazu ředitele Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Policejního prezidia ČR ze dne 23. 6. 1993, č. 108/1993, o jeho propuštění ze služebního poměru příslušníka policie ČR. Rozsudek nabyl právní moci dne 7. 4. 1994. Soud ve věci nenařídil jednání a rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele.

Z připojeného spisu Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se svým návrhem domáhal náhrady škody podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, která mu vznikla v souvislosti s výše citovaným rozhodnutím Městského soudu v Praze. Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 29.11.2000, čj. -50, byla žaloba stěžovatele zamítnuta, neboť soud dospěl k závěru, že škoda stěžovateli nevznikla nesprávným úředním postupem a porušením zákona pracovníky Městského soudu v Praze, ani v důsledku nezákonnosti rozsudku soudu, poněvadž nebyl splněn zákonný předpoklad , a to zrušení předmětného rozsudku pro nezákonnost. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2001, čj. -66, rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil a současně rozhodl o návrhu stěžovatele na přerušení řízení tak, že jej zamítl. Z odůvodnění rozsudku Ústavní soud zjistil, že odvolací soud definoval pojem nesprávného úředního postupu jako jednání pracovníků státních orgánů, při kterém jde o výkon státní moci, s výjimkou činnosti rozhodovací, případně činnosti, která k tomuto rozhodnutí bezprostředně směřuje. Takovýto postup však dle názoru soudu nelze spatřovat ve skutečnosti, že ve věci bylo rozhodováno bez nařízení jednání, jak to umožňovalo znění § 250f v době, kdy Městský soud v Praze ve věci rozhodoval. Pokud se týká náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím, je jedním z hmotněprávních předpokladů uplatnění takového nároku zrušení pravomocného rozhodnutí příslušným orgánem, přičemž rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Poněvadž rozsudek nebyl pro nezákonnost zrušen, nebyl splněn předpoklad pro náhradu škody. Odvolací soud se zabýval i otázkou vady řízení před soudem prvního stupně, kdy musel zvážit, zda opomenutí soudu prvního stupně rozhodnout o návrhu stěžovatele na přerušení řízení je vadou, mající za následek věcně nesprávné rozhodnutí. Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že soud prvního stupně nebyl ve smyslu povinen řízení přerušit a podat u Ústavního soudu návrh na zrušení ustanovení , pro rozpor s článkem 36 odst. 1, 3 y, neboť zmíněný zákon pozbyl platnosti přede dnem, kdy stěžovatel návrh na přerušení řízení učinil. Podle ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a o změně zákona ČNR č. , o notářích a jejich činnosti (dále jen ), kterým byl zrušen , se odpovědnost podle tohoto zákona vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti tohoto zákona, odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími vydanými přede dnem účinností tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy.

Ústavní soud napadené rozhodnutí přezkoumal z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Obecné soudy správně dovodily, že podmínky pro přiznání náhrady škody nejsou dány, poněvadž nebyla splněna základní podmínka stanovená v , totiž, že pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, bylo pro nezákonnost zrušeno. Tato nezákonnost musí být zjištěna rozhodnutím příslušného orgánu, nemůže být řešena soudem, který rozhoduje o náhradě škody, jako otázka předběžná. Pokud jde o správní soudnictví, je nutné dát stěžovateli za pravdu, že je koncipováno jako řízení jednoinstanční, bez možnosti podání jakéhokoliv, byť i mimořádného, opravného prostředku. Dosavadní úprava vychází ze skutečnosti, že správní soudy přezkoumávají zákonnost rozhodnutí a jsou vázány skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn správním orgánem, nemohou provádět nová skutková zjištění a na jejich základě rozhodovat ve věci samé, nemohou na sebe přebírat pravomoc a odpovědnost správního orgánu. Ustanovení umožňovalo v době, kdy stěžovatel uplatnil žalobou návrh na přezkum rozhodnutí, jímž byl propuštěn ze služebního poměru, rozhodnout za určitých podmínek bez jednání o žalobě rozsudkem. Nelze však dovozovat, že za situace, kdy nálezem Ústavního soudu č. 269/1996 Sb., bylo toto ustanovení zrušeno ke dni 1. 5. 1997, se stalo rozhodnutí Městského soudu v Praze samo o sobě nezákonným. Rovněž nelze dát za pravdu stěžovateli pokud se domnívá, že Krajský soud v Praze přehlédl, že nelze vykonávat práva a povinnosti podle rozhodnutí, vydaných na základě zrušeného ustanovení zákona, poněvadž ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , se na daný případ nevztahuje, navíc nejde o rozhodnutí, které by stěžovateli konstituovalo právo, či stanovilo povinnost, které by měly být vykonány. V daném případě nepřísluší Ústavnímu soudu hodnotit postup Městského soudu v Praze, neboť předmětem ústavní stížnosti je porušení základních práv stěžovatele rozsudkem Krajského soudu v Praze, který rozhodoval o náhradě škody. V tomto případě Ústavní soud neshledal porušení namítaných ustanovení y, y ČR, zaručujících právo na spravedlivý proces, neboť Krajský soud v Praze poskytl stanoveným způsobem ochranu právům stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu