Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 262/01

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti O. W., zastoupeného JUDr. T. P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavnímu soudu byla dne 30. 4. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatele podle písm. d)y, ve které se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. , a namítal, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak d (dále jen "") a , a y.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se v řízení před obecnými soudy domáhal po vedlejší účastnici řízení H. K. vydání rozhodnutí, kterým by jí byla uložena povinnost strpět výlučné užívání nemovitostí specifikovaných v návrhu stěžovatelem, jakož i povinnost převést předmětné nemovitosti na stěžovatele. Stěžovatel totiž chtěl v České republice podnikat a za tím účelem se rozhodl koupit nemovitosti. Vedlejší účastnice řízení slíbila stěžovateli, že vše zařídí, avšak za peníze, které jí stěžovatel převedl, koupila nemovitosti do svého vlastnictví. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 1. 2000, č. j. -128, byl návrh stěžovatele zamítnut. Na základě odvolání stěžovatele pak napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. , byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen ve výroku o nákladech řízení, jinak byl potvrzen a návrh na připuštění dovolání byl zamítnut.

Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. , byl mimo jiné zamítnut návrh stěžovatele na připuštění dovolání. Stěžovatel si tak svým procesním postupem, tj. podáním návrhu na připuštění dovolání, vytvořil prostor pro podání dovolání dle . Ačkoliv sám stěžovatel vyslovení přípustnosti dovolání navrhl, jak bylo zjištěno ze spisu Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. , a ze sdělení právního zástupce stěžovatele ze dne 18. 2. 2002, dovolání nepodal. Z toho je třeba dovodit, že v daném případě založil stěžovatel zmíněným postupem (nepodáním dovolání) překážku nepřípustnosti ústavní stížnosti v dané věci, když nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Podle ustanovení ve znění před novelou , je v případě, pokud odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na připuštění dovolání, dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jakkoliv tedy další osud takového dovolání záleží na názoru dovolacího soudu, je nutné jej považovat za prostředek, který měl stěžovatel k ochraně svých práv k dispozici, kterého však nevyužil (obdobně viz rozhodnutí,

sp. zn.

, publikované pod č. 36, svazek 10, str. 479-481, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Pokud jde o názor stěžovatele, že v daném případě se jedná o případ podle ustanovení , totiž, že ústavní stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, Ústavní soud judikoval, že toto ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla, a že tento postup je možný jen zcela výjimečně, v případech zvláštního zřetele hodných, kdy stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele podstatným způsobem. Ústavní soud došel k závěru, že není dána ta z podmínek , která spočívá v podstatném přesahu, neboť věc se svou povahou netýká velkého počtu případů, nýbrž se týká výlučně vlastního zájmu stěžovatele.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení , o Ústavním soudu.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. 4. 2002

Vojtěch Cepl

soudce zpravodaj