Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 671/2000

Ústavní soud rozhodl dne 21. března 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. V. Č., zastoupené Mgr. Ing. J. C., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. března 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve své restituční věci pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2000 ( -29) a spolu s ním též rozsudek obecného soudu I. stupně ze dne 2. března 2000 (Obvodního soudu pro Prahu 9 - -20) a tvrdila, že oběma rozhodnutími jmenované obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( , d) a nadto "odepřely jejímu vlastnictví ochranu, a tak nedostály své ústavní povinnosti plynoucí z ustanovení úst. "; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených (ústavně zaručených) práv došlo tím - stručně shrnuto - že obecné soudy shledaly její nárok na náhradu za odňatý inventář jako promlčený, ačkoli aplikace ustanovení (co do běhu lhůt a promlčení) je

"u nevypořádaných restitučních nároků nesprávná".

Po zevrubném odůvodnění své právní konstrukce v poloze obecného práva stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle zjištění Ústavního soudu (č. l. 6) podala stěžovatelka proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, o němž Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, rozhodl (usnesením ze dne 20. února 2002 pod čj. -46) odmítavým výrokem [ , ].

Jestliže stěžovatelka, byť jako oprávněná osoba ( , , ve znění pozdějších předpisů), uplatnila za okolností obecnými soudy dostatečně zjištěných svůj nárok na náhradu za odňatý inventář po lhůtě stanovené obecným předpisem , a jestliže svou ústavní stížnost založila na tvrzení, že jeho aplikace je nesprávná, přehlíží, že toto tvrzení, jako námitka směřující vůči legalitě jí napadených rozhodnutí obecných soudů, je z hlediska podmínek přezkumu ochrany ústavnosti ( úst. ), ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, nerozhodná (k tomu srov. např. nález ve věci , a další), a jako taková ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů vylučuje.

Za této situace, kdy zvláštní podmínky (v konkrétní judikatuře Ústavního soudu rovněž opakovaně vyložených), které by přezkum stěžovatelkou napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) dovolily, nebyly zjištěny a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny, byla její ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti je pak dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 21. března 2002